Destresorni činnost, ze které vzejde mnoho zajímavého.
Jan Jarý
Jen ti, kdo prošli peklem, mohou dosáhnout věčnosti. (Orfeus parafráze)
Tam, zaháknout, sem, zaháknout, na druhou stranu, zaháknout, říká si pavouček v duchu. Celé to dělá automaticky, instinktivně. Ještě jednou, zaháknout. Už má utkanou celou hlavní osnovu pavučinky a teď mu zbývá dodělat zbytek. Jeden konec přichytil na stropě, druhý konec o kousek dál, třetí k něčemu zlatavému a čtvrtý ke stěně. Kdyby pavouček přemýšlel nad tím, co dělá, možná by ho napadlo, jestli si vybral vhodné místo pro svůj nový domov? Pavouček ale nemá hluboké myšlenky. Zkrátka se mu tady z nějakého důvodu zalíbilo.
Kdyby si dokázal vzpomenout, co předcházelo jeho existenci, viděl by, že dříve býval klukem. Klukem, který vedl těžký život, ale snažil se, byl soucitný, pomáhal druhým. A protože byl ze svého života unavený, činil přání, aby jeho příští život byl co nejklidnější. A protože se mu líbilo v jedné podobné budově, kde hrála překrásná hudba, přál si, aby v ní mohl bez úsilí strávit celý svůj příští život. A protože chlapec ve svém životě dělal vše dobré ve prospěch cítících bytostí, naučil se lásce, soucitu a odpuštění, dokázal zpracovat své strachy, touhy i nenávist. A i když v prvních desítkách let svého života měl touhu raději nebýt, nikdy neublížil sobě ani druhým lidem. Dělal zkrátka všechno pro to, aby byl dobrým člověkem.
Pavouček si pracuje, kmitá ze strany na stranu, pavučinka se pomalu zaplňuje dalšími a dalšími nitkami, které vytvářejí ornament ne nepodobný mandale. Zpoza hor pomalu vychází slunce, které začíná svítit skrze okna i otevřená vrata, odráží se od zlaté sochy a vytváří v chrámu působivou atmosféru. Pavouček vidí, jak se hluboko pod ním scházejí bytosti celé oranžové, s holými hlavičkami, od rána se vesele usmívající. Pomalu si posedávají pod pavoučkem, který je i se svou pavučinkou tak vysoko, že ho nemají šanci uvidět.
Kdyby chápal, co se děje, věděl by, že mniši právě zahájili ranní meditaci. Ale protože to byl prostý pavouček, dokázal především vnímat zvuky a vibrace, které mniši svou recitací a zpěvem vytvářeli. A tu se pavoučkovi z pro něj neznámého důvodu udělalo náramně dobře. Jakoby to už někdy zažil, jakoby v tomto stavu už někdy byl. Nepamatoval si, že jako chlapec chodíval poslouchat do Gompy v pražské Zoo zpěv mantry soucitu, který mu připadal tak krásný, jakoby byl z jiného světa. Věděl jen, že teď pociťuje nesmírnou radost, blaženost a soucit se všemi bytůstkami. Bylo mu zkrátka náramně dobře.
A tak si žil. Když mniši dozpívali, jejich hlasy jakoby stále rezonovaly sochou a jejich vibrace prostupovala pavoučkem a jeho pavučinkou ještě dlouho potom, co mniši odešli. A oni se pak zase vrátili a odešli a vrátili a odešli a tak dokola celý den a celý pavoučkův život. A pavouček i kluk byli poprvé ve svém životě šťastni.
Jako proudy říček, jež se postupně vlévají do jednoho proudu řeky, až se v ní zcela rozplynou.
Den 1.
Vlastně k tomu směřoval celý život, a tak bylo pochopitelné, že to nakonec jednou opravdu udělá, dotáhne do konce, co mu bylo vštěpováno od narození. Nechceme tě, nestojíš za nic a tak dále, vždyť to znáte. Nebo vlastně neznáte, a proto můžete vést spokojené životy. On ne. Nebyl toho schopen. Pět let terapie mu pomohlo vypořádat se s nánosy minulosti, návyků a myšlenkových programů, až se nakonec dostal ke kořenu svých potíží a uvědomil si, že tak jak má rozdané karty, nezbývá než je zahodit. Už není co napravovat, už není co léčit, je zkrátka fundamentálně odlišný v prožívání i fungování ve světě, ve kterém pro něj není místo, kde by každou vteřinu svého bytí trpěl.
A tak to udělal. Jednou se zhoupnul a bylo to. Tedy ne hned. Až mučivě dlouho byl při vědomí a skutečně to mučení připomínalo. Uškrtit se oprátkou je děsivá smrt plná bolesti, ale nakonec přece jen ztratil vědomí a to bylo to jediné, o co šlo. V jednu chvíli jakoby se ozvalo blik a pak už nebyl. Jenže se mu již brzy měla narodit dcera. Sám byl dítětem rodičů, kteří ho opustili. Sice s ním někteří z nich žili, ale bylo by lepší, kdyby ne. Těšíval se na ni, věděl ve vzácných okamžicích, kdy byl schopný cítit, že nikoho a nic na světě tak bezbřeze nemiluje. Byla to láska čistá, bezpodmínečná, taková, jaké se mu nikdy nedostalo. Přesto ji opustil.
Ptáte se, jak to? Inu, celý život k tomu směřoval, ale vždy si to rozmluvil, bral ohledy na druhé, co by tomu řekli, jestli by tím někomu neublížil. Na sebe ale ohledy nikdy v ničem nebral. Vždy útrpně snášel, že není jaký by měl být, jakého by ho chtěli mít ti druzí, a trpěl. Až ve chvíli, kdy mu došlo, že se nejedná o nemoc, něco léčitelného, že nejde o to, jakou má práci, kde bydlí či s kým se vídá, ve chvíli kdy viděl, že jde o základní fyzické uspořádání jeho nervové sítě a tedy že v tomto světě nemůže nalézt klid, v ten okamžik měl tunelové vidění směřující k jednomu konci, do kterého už nestihly proniknout vnější podněty.
Už jim to nedovolil. Rozhodl se uniknout a vydržel to tak dlouho, než bylo dokonáno. Dalo se ho zachránit, ale musel by si ho někdo všimnout. Ne jeho slupky, kterou si vytvořil jako obranný štít před světem, museli by si všimnout jeho samotného, a to nikdy nikdo neudělal, a proto musel a chtěl odejít, udělat tu jedinou svobodnou věc, kterou udělat mohl. Zavřel oči a vykročil do prázdna. Bylo to jako zhoupnout se na houpačce, stejně, jako když byl ještě dítě a připadal si, jako by mohl vyletět až do vesmíru. Ani netušil, jak blízko byl tehdy pravdě. Opodál se na něj díval tvoreček tak křehký, až duše zabolí, tak zraněný, že je veškerá péče marná. Díval se a plakal.
Den 3.
Tma. Les. Fouká vítr. Kde to jsem? Co se sakra stalo? To to nevyšlo? Poslední, co si pamatuju je, jak jsem se zhoupnul, luplo to a byla tma. Pak už nic. Luplo to. Jestli to byl krk, tak bych neměl být vzhůru. Naživu. Takže to musela být větev. Ale tady nic není. Ani lano tu není. Že bych měl po pádu ztrátu paměti kvůli nedostatku kyslíku? Asi jsem se probral, sundal si smyčku z krku a nějak se dobloumal lesem až sem. Je tma, takže nevím, kde to jsem? Sakra kurva proč mi nemůže nic vyjít, ani ta poslední věc, kterou jsem chtěl v životě udělat. Co teď? No půjdu domů, co jinýho. Fuck. Co tady dělám? Jak to sakra. Jak to, že jsem doma? A pak mu to došlo. Ono to vyšlo.
V buddhismu, jako i v řadě dalších náboženství a filozofií, existuje koncept znovuzrozování. V jeho rámci se mysl zemřelého dostává do přechodného stavu zvaného bardo smrti. Mysl zemřelého je vyděšená, nechápe, co se stalo. Poprvé se probudí za 3 dny od okamžiku smrti. To se stalo i našemu hrdinovi. Z úleku nad svým osudem mysl upadá opět do bezvědomí. Opět se probere za 7 dní od okamžiku smrti, to se pak bude opakovat až do 49. dne, kdy se odebere na svou další pouť. Existují-li ovšem důvody, dvůli kterým se nemůže vydat dál (typicky u násilné smrti, tedy i u sebevraždy), pokračuje na zemi v existenci hladového ducha. Pokud bychom si ho měli znázornit, vypadal vy jako tvor s obrovitánským nafouklým břichem a krčekem uzounkým jako jeden vlas (duch nic neváží, a tedy udrží hlavu i na takovém krčku). Je tedy odsouzen k tomu mít neustálé tužby, které nemůže nikdy naplnit. Má-li hlad, nikdy se nedojí, má-li žízeň, nikdy se nedopije. Je nehmotný, nemůže se ničeho dotýkat. Není vidět, není slyšet. Je energií, kterou smysly běžného člověka nemohou vnímat. Jediné, co může, je být kdekoliv si pomyslí. V bardu smrti někteří mrtví umí číst myšlenky, taková schopnost ale hladovému duchu nepřísluší. Nic z toho ovšem náš hrdina netuší. Na vše si bude muset přijít sám.
7. den
Probudil ho dětský pláč. A spolu s ním ještě jeden. Pláč jeho ženy. V první chvíli mu to nedošlo. Zaradoval se, malá se konečně narodila. Nahlédl do kolíbky. Tak tohle je moje dcera. Pak se podíval na postel, kde uviděl svou ženu zhroucenou ve fetální poloze, s očima vyplakanýma do ruda, polštářem mokrým na máchání a v tu chvíli mu to došlo. Polila ho hrůza tak nevýslovná, že se na ni bojím byť i jen pomyslet, jakoby ho drtil nejsilnější svěrák světa, každá buňka bývalého těla jakoby křičela hrůzou z plic dusících se pod tíhou světa, který už není, nikdy nebude, on nebude, proboha proč to udělal.
Ne, ne, ne, neeeeeééééééé já to nechtěl udělat, prosím…..Ale nikdo ho neslyšel. Snažil se pohladit dcerku, nešlo to, snažil se mluvit na ženu, neslyšela ho, křičel z plných plic, nikdo ho neslyší. Pomyslel na matku, kterou nikdy nemiloval, ne že by nechtěl, ale ona nechtěla mít nikoho ráda a najednou byl u ní. Seděla, zdánlivě lhostejná, opilá červeným vínem, kouřící jednu cigaretu za druhou. Nechtěl se na ni dívat. Pomyslel na otce a byl u něj. Seděl v hospodě a veselil se (!) s bandou kumpánů. Chtělo se mu z toho zvracet, ale uzoučkým hrdlem šel jen čůreček kyseliny žaludeční, který mu rozpálil iluzorní hrdlo. Sedl si vedle něj, hučel mu do ucha, ale nic, žádná odezva, ani náznak. Zkusil ho tedy poslouchat.
"Nebyl to špatnej kluk, ale asi jsme ho málo řezali, pořád mu něco nebylo štonc, místo aby makal, dal si pár panáků a trochu tu svoji seřezal, tak pořád jen přemejšlel, mudroval a takový blbosti."
Konečně se po celém životě útrap odhodlal dát otčímovi pěstičkou, ale nestalo se vůbec nic. Zlostí, vztekem a bezmocí se mu nafoukla jeho iluzorní hlavička a kdyby ji někdo mohl spatřit, viděl by hrozivě se tvářící zuby cenící a oči poulící pouťový balónek. Ale nikdo ho neviděl. Jen za lavicí stál křehoučký tvoreček a sušil si oči.
Pomyslel na sestru a byl u ní. Té jediné mu bylo opravdu líto. Vždy ji měl rád, i když vinou rodičů spolu nikdy nemohli fungovat na tak láskyplné úrovni, jak by si zasloužili. Láska se u nich zkrátka nepěstoval, láska byla slabost, která se neodpouští, ba naopak, jakýkoliv její projev se bez milosti trestá. Sestra plakala, pomalu, zvolna, jak jí docházely síly. Byla schoulená v náručí manžela, spící děti poklidně oddychovaly ve vedlejším pokoji. Už nemluvila, věděla, že o některých věcech se mluvit nemusí, že nejsilnější je mlčení, slova jsou krátká a nedokonalá k vyjádření tak základních pocitů, jako je ztráta nejbližšího. A tehdy mu došlo, že jí ublížil. Že tohle už neodčiní. Měl celý život na to navázat se sestrou bližší vztah, ale nikdy se mu to nepovedlo, byl sám příliš zraněný a nevěděl si rady. A teď už je pozdě. Čeká ji celý život s jednou nezahojitelnou ranou, na kterou se dá maximálně občas zapomenout, zasunout ji hluboko, potlačit a nechat chvíli být, než se zase v plné síle vynoří.
Samou hrůzou z neodvratitelnosti toho, co vykonal, se opět propadl do hlubokého spánku.
10. den
Opět se probudil. Tentokrát věděl už od první vteřiny, kde je a co se stalo. Jen ležel. Kdyby mohl, měl by depresi, hroutil se úzkostí a strachem, teď však prožíval jen iluzi těchto stavů. Nechtělo se mu ani se pohnout, což u něj stejně nic neznamenalo. Mohl se pohybovat po nohou stejně jako pouhým pomyšlením. Jediná jeho výhoda, dá-li se tomu tak říkat. Dokázal jen poslouchat. Žena vedle něj tiše oddychovala, miminko se tiše chrulo. Rozhodl se, že se na něj zkusí podívat. Opatrně vstal, nedocházelo mu, že může dělat, co chce, stejně ho nikdo neuslyší. Přešel na ženinu stranu postele, kde stála dětská postýlka.se závěsem okolo jejího čela. Nakoukl dovnitř a v odlesku světla noční lampičky zahlédl malinkou baculatou tvářičku s doširoka otevřenýma očima. Pusinka toho malého tvorečka se zkroutila do úsměvu, jaký dovedou jen miminka, udělala takové malé óó a vydala přesně stejnou hlásku.
Spustili se mu suché slzy. Ve svém životě nikdy neplakal. Uzavřel své emoce hluboko do sebe už dávno, před víc než čtvrtstoletím. Dnes tedy poprvé v životě (po životě) plakal. Miminko se rozplakalo taky. Kouknul na něj a zkusil ho uklidnit. Neplakej miminko, neboj se, to jsou slzy štěstí, pokoušel se ho utišit. Miminko na něj juklo a pomaličku přestávalo plakat. Takže ty mě vidíš broučku? došlo mu. Úú udělalo miminko našpulenou pusinku. Cítil, že by se znovu rozplakal, proto se raději rozhodl ve vteřině zmizet, pomyslel na obývák a byl tam. Neměl teď čas přemýšlet nad logikou svého přesouvání, potřeboval brečet. Potřeboval brečet tak, jak nikdy nebrčel. Nebyl to jen pláč, co se mu dralo z těla, potřeboval křičet, řvát, tak se raději přemístil hluboko do lesa (aby neděsil miminko) a křičel jako raněné mytologické zvíře, jako samotný Cerberos tak, že by vyděsil i samotnou smrt. Inu, pozdě.
Řval, křičel, běsnil, šlo to z nejhlubších hloubek jeho nitra, vyzvracel snad všechnu bolest světa. A pak k tomu začal nadávat. Nadával sobě, nadával matce, nadával bohu i ďáblu, nadával světu, zase sobě, sobě a sobě, jaký byl zhovadilý vůl, nadával na svou dutost, nadával si za to, že byl jaký byl, nadával si, že nedokázal brečet a křičet už mnohem dřív. A pak už jen plakal a plakal a plakal. Trvalo to hodiny, trvalo to dny, trvalo to týdny, alespoň tak mu to připadalo. V běžném plynutí času to byla sotva hodina, ale jemu to připadalo jako věčnost. Tíha jeho bolesti byla tak silná, že ohnula samotný časoprostor.
Když se vybrečel, usnul.
Zajímavá je otázka, kde se vždy probere? On sám to neví, ale probere se vždy tam, kde upadne do bezvědomí. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Probral se v lese. Nevěděl, tak jako mi víme, kdy to bylo, nezvládal si ověřit plynutí času. Pro něj bylo všechno jako za sklem, jako v mlze, přes kterou vidí, ale nemůže ji prostoupit. Teprve dnes si všimne v televizi, že ode dne jeho smrti uplynulo už deset dní. To ale není tolik důležité jako to, co se s ním bude dít. Je v lese. Pouhou myšlenkou by se mohl přemístit kam bude chtít, ale v tuhle chvíli to nejde. Je tu z nějakého důvodu připoután. Ne že bychom nechtěli či nemohli popisovat následující události, ale u sebevrahů je to tak, že si musejí 49 dnů od chvíle smrti vytrpět všechnu duševní bolest, kterou způsobili svým činem svým blízkým. A bolesti bylo pro tuto chvíli dost.
Pojďme se raději podívat na naději, která se před ním rýsuje. Je tu 49. den od chvíle jeho smrti. Tělo je dávno zpopelněno, city se usadily, známí si už na něj ani nevzpomenou, příbuzní pořád ještě každý den pocítí smutek. Ale co bude s ním? Mohl by odejít dál, za dalším zrozením, kdyby mohl a chtěl. Může. Ale nechce. Nedokáže opustit svou dcerku, alespoň tentokrát už ne. A tak zde zůstane i nadále jako hladový duch, bude moci bloumat světem, bude moci být na místě, ale nebude moci žít. Co bude po tom, až i jeho dcerka jednou zemře, na to nepomyslel a bylo mu to jedno. Potřeboval a musel tu být pro ni, třeba jí i ve své situaci dokáže být nějak užitečný. Ach, kdyby takto dokázal uvažovat včas. Ale teď už je pozdě. Nezbývá než přijmout následky svých činů a pokusit se i přes to všechno být užitečný. Čeká ho dlouhá cesta, čeká ho mnoho mnoho překvapení.
Pokud by někdo ublížil mojí dceři, tak už by neublížil. To jsem si vždycky říkal, ale ve skrytu duše jsem doufal, že k takové situaci nikdy nedojde. Že nebudu nikdy stát tváří v tvář podobnému rozhodnutí. Pomstít se, třebaže v afektu, vypustit to zvíře v sobě a nechat ho uspokojit svoje potřeby. Tahle představa mě vždycky lákala uspokojovala. Věděl jsem, že to v sobě mám, že jsem ve skrytu duše bojovník. A zabít člověka nic není, alespoň ne technicky. Jaký je to pocit, to jsem ovšem netušil. Pokud je to spravedlivé, měl y se člověk cítit jako hrdina, no ne?
Přišel jsem z práce, tak nějak jako každý den. Žena byla na józe, dcera dnes taky neměla být brzo doma, šla někam s přítelem. Šel jsem k lednici a otevřel si pivo. Miluju jak to zašumí, když se zátka odlepí od láhve a ještě víc miluju první doušek, tu úlevu a slast, která po něm následuje. Věděli jste, že to nemá na svědomí alkohol, ten úplně první pocit slasti po napití, ale látka obsažená ve chmelu? Já taky ne, to mi řekli až štamgasti v hospodě.
Sedl jsem si na gauč a zaposlouchal se do ticha. To je další věc, kterou miluju. Miloval jsem. Ale něco mi to ticho rušilo. To mě vždycky strašně rozčílí., když nemám po práci ani tu chvilku klidu. Vystřelil jsem z gauče a šel se podívat, co se kde zase děje, bylo to někde u nás dom, sakra, vždyť to jde od dcerušky. Nahlídnul jsem do jejího pokoje a uviděl, jak se její peřina otřásá vzlyky a po tváři jí stékají slzičky.
"Copak se stalo broučku, on se s tebou rozešel? zeptal jsem se tak otcovsky, jak jen jsem dovedl. V tomhle věku člověk nějak neví, jestli to říká správně, nebo jestli nemá radši mlčet.
Ticho. Přesně takhle reaguje její matka. NIJAK. Zkusil jsem k ni přistoupit blíž, ale začala vzlykat ještě víc a když jsem ji zkusil pohladit po hlavě, zakřičela a otáhla se ode mě děsivou rychlostí. Vyděsil jsem se, to nepopírám, ale naprosto netuším, co v takové situaci dělat.
"No jak chceš," zašeptal jsem možná trochu moc jízlivě a raději jsem odešel. Sedl jsem si na židli, chvilku přemýšlel, jestli pro ni nemůžu ještě něco udělat, ale pak jsem se rozhodl raději počkat na manželku.
Naštěstí přišla asi o půl hodiny později. Ani jsem ji nepozdravil a jen ukázal na dveře od dceřina pokoje spolu s posunky, jako že něco není v pořádku. Chvilku po tom,co k ní vešla, ozval se další brekot, tentokrát manželka. Ženské. Sebral jsem se a šel radši na jedno do hospody.
Když jsem se za hodinu vrátil, dcera už spala a žena seděla v kuchyni. V oblyčeji výraz nevýraz, oči zarudlé. Ještě se jí po krku valily poslední zbytečky slz. Takže brečela skoro hodinu. Sakra to musí být vážnější, než jsem čekal.
"Malá spí?" ujistil jsem se raději potichu. Žena jen lehce přikývla. Raději jsem zavřel dveře od pokoje i dveře od obýváku, přisedl si k ženě a zeptal se jí, co se sakra stalo.
Sedím v autě, je tma a čekám. Už brzy by tudy měl jít. Aspoň myslím. Snad půjde, hajzl. Tu jeho hnusnou bradku a umaštěný sandály si nemůžu splýst ani ve tmě. Teda ve světle lamp. Čekání je dlouhý, nikdy mi nešlo. Ale dneska mám důvod to vydržet. Respektive dýl už to nevydržím. Ten vztek, který se ve mně rozlil po tom, co mi žena před pár dny řekla. To šílenství, které mě ovládlo, ten čirý děs a hrůza, prudká nenávist, vztek a hněv, všechen ten tlak mě stravoval a nedokázal jsem se ho zbavit. Zkoušel jsem různé techniky, které jsem našel na internetu, ale vůbec nic nepomáhalo. Nic. Nonstop nepřetržitě pořád trvající nekonečné pocity, které mě trhaly na kusy. Potřeboval jsem se jich nějak zbavit. Vztek musí ven, zní všeobecná rada. Tuhle radu jsem se rozhodl následovat, stejně jako ty předtím. Ale přišlo mi nedostatečné vylít si ho na boxovacím pytli nebo sekerou na špalku dřeva.
Nikdy jsem si nemyslel, že se mi tohle stane. Nikdy by mě nenapadlo, že dospěju až sem. Ani nevím, kdy a jakým způsobem jsem se definitivně rozhodl to udělat. Ale přišlo mi, že tím světu prospěju, pokud ho zbavím takovéhle zrůdy, predátorské kreatury, na kterou jsou všichni krátcí. Pokud to udělám někomu takovému, nemůže to být přece nic špatného. Není to pomsta. Je to vytrhnutí plevele. Takový člověk nemá chodit po zemském povrchu. A policie? Soudy? U nás se za znásilnění nechodí ani natvrdo sedět, pachatel dostane podmínku a to martyrium, které by musela malá podstoupit, všechno to říct veřejně, starejm policajtům, pak státnímu zástupci, soudci, u odvolačky a pořád dokola a kdo ví, jestli by jí to uvěřili, víme, jak to chodí.
Nikdy by si to trauma nemohla doléčit, pořád by se jí to oživovalo. Takhle bude mít aspoň šanci zkusit chodit na terapii a po mnoha a mnoha letech se jí chuděrce mojí snad podaří alespoň trochu smířit s tou hrůzou, kterou prožila, s tou bezmocí, která jí bude celý život provázet. Snad jí to alespoň trochu pomůže, jestli je to vůbec možné. A jestli není, snad, snad bude schopná jednou žít alespoň trochu šťastně. Ale kdyby ten zmrd chodil po povrchu zemském, neměla by nikdy klid. Já bych ho neměl. Prostě to musím udělat. Chci to udělat.
"Támhle jde," pošeptám si pro sebe.Nikde nikdo není, tohle místo mi spadlo z nebe do klína. Spolu s bouracím kladivem. Ještě že vím, kde ten hajzl bydlí a kam chodí běhat. Párkrát jsem s ním mluvil a o tomhle mluvil snad stejně často jako o té svojí bradce k zblití. Hajzl jeden.
Tak jo, jdu na to.
Nemůže mě vidět, jdu ze tmy, vynořím se za ním a bác ho kladivem do hlavy. Chci ho jenom omráčit, ještě mu to trochu osolím, tak snad jsem nedal moc velkou ránu. Místo jsem si vybral dobře, nejbližší lampy jsou dost dalek, aby nás nebylo vidět a zároveň na něj trochu vidím já. Auto mám v uličce pár metrů odtud, obydlený domy jsou až o kus dál, takže ho s vypětím všech sil dotáhnu k autu, nacpu ho do kufru, ani ho nesvazuju, pojedem na výlet zmrde.
Plný adrenalinu, srdce rozpumpované, skáču za volant a startuju. Je to tu celkem samota, lesík kousek za městem, nikdo snad za tu chvíli nešel, nikdo mě snad neviděl. Zařvu radostí: "Jáááááááá ty zmrde a máš to," a manicky vyrážím směr dílna. Je svátek, pak víkemd, 3 dny tam nikdo nebude. Pro jistotu jsem chlapcům řekl, že si maj vzít volno a že jedu pryč, tak ať tam hlavně nikdo neleze otravovat.
Drtím plyn, sakra, to bych neměl, zpomalím, není to úplně daleko, ale nepřitahovat pozornost, není vyhráno. Pomaličku dokroužím k dílně, stojí bokem města, nikdo by tu o mě neměl vědět, okna nemáme,když nezapnu stroje, mělo by to být v suchu. Navíc to máme perfektně odizolované kvůli těm pár píčusům chatařům, co si věčně stěžovali na hluk.
Zajel jsem s autem až před vrata, otevřel, nerozsvěcoval, ani auto nemělo rozsvícená světla. Zajel jsem dovnitř dílny, zavřel vrata a adoufal, že mě za těch pár vteřin nikdo nezahlídl. Rozsvítil jsem malé světlo nad ponkem a na chvíli si sedl.
Uuuuuuuuff. Trochu to ze mě spadlo a zároveň mi došlo, že jsem ho fakt unesl. Jsi fakt hustej, pomyslel jsem si. No nic, je čas ho vyndat a zjistit, jestli to přežil. Klasika židle nad odpadem, pásky tu máme dost, hajzla přilepím, aby se ani nehnul, pásku i přes hubu a zkusím ho probrat nějakým čichadlem.
Je to trochu naivní, pokud po úderu do hlavy omdlel, asi nebude moc ready, no ale nejsem doktor a tak to zkusím. Na poprvé ni, na podruhé taky nic. Tak zase za chvíli. Uběhla půl hodina. Nic. Další půl hodina. Nic. Začínám být trochu nervózní, nechci ho tu mít dýl, než dnes večer. Jeho mobil jsem sice zahodil cestou do konterjneru, bez baterie a sim karty, takže mě nevysledují, ale čím dýl tu bude, tím větší riziko. A bez toho, aby si před smrtí užil a přiznal se ho teda nepusím.
Nakonec přišel trochu k sobě okolo půlnoci. Žena s dcerou jsou u tchýně, můj mobil leží doma, auto mám služební, značky zamazaný, můj osobák stojí před domem. V obýváku se svítí a hraje televize, takže tenhle večer je jenom náš brouku.
Začal huhlat, poulit očima, trochu zděšení, asi se pochcal. To má smůlu.
"Tak co zmrdečku, jak ti je?"
"Huhl."
"No to se nedivím, mně taky nebylo před pár dny nejlíp, asi víš moc dobře proč viď."
"Huhl le."
"Drž hubu ty píčo," zařval jsem a jebnul ho palicí do kolene.
Zařval bolestí i přes roubíkopásku a začal vzlykat. Je fakt, že tohle mi teda neudělalo vůbec dobře. Jsem člověk, co když má doma vosu, tak ji chytí do sklenice a pustí z okna, abych ji nemusel zabít. A teď tu mučím chlapa. Ale co kurva, ten zmrd si to zaslouží víc než kdo jinej. Dám si frťana. Jen jednoho, ať se mi uleví a trochu si sedne adrenalin. Zase se nemůžu zlejt. Ale velkýho ferneta si dám. Zahučel do mě jak do maminy, rozehřál mě pocit tepla asi jako toho sráče jeho chcanky.
"Tak jo, ať to máme za sebou. Teď budu mluvit já, až ti sundám pásku, budeš mluvit ty. Jestli budeš řvát, dostaneš palicí po hlavě a předpokládám, že ti moc zubů nezbyde. Stejně je to tu zvukově odizolovaný ty píčo, takže by se snažil zbytečně. Sice bys bezzubej byl v lochu populární, ale nevím, jestli se toho dočkáš. Rozuměno?"
Rychlý kejvání hlavou, takový horlivý.
"Okej, tak jo, budu stručnej. Přiznáš se k tomu, cos udělal? Zatím stačí zakejvat."
Nic.
"Hochu nezkoušej mě nasrat, věř že jsem napumpovanej nasraností do nejvyšší míry, takže to zkus znovu. Takový sráčové jako ty bejvaj ty největší sračky, když přijde tvrdý na tvrdý, takže nepředpokládám, že bys vydržel delší mučení, ale můžeme to klidně zkusit."
"..."
"Fuj, ty ses posral normálně."
"Úhůů."
"Co je, přiznáváš se?" zakroužil jsem mu palicí nad prsty pravé ruky.
"Úhů," a kejvání hlavou.
"Tak jo, sundám ti pásku a ty mi řekneš, proč jsi to udělal, jasný?" Co jsem řekl, to jsem udělal a ten píčus to ze sebe začal chrlit.
"Já jsem nic neudělal, všechno to bylo dobrovolný."
Tak jsem mu zase zacpal tlamu.
"Tak jo, zkusíme to jinak, protože mě právě něco napadlo." V dílně máme spoustu technickejch lepidel a na depilaci toho jeho směšnýho bradkoufousku to bude ideální prostředek. Našel jsem tu nejlepší směs, zas bych mu nerad s fousama urval i kus držky. No i když. Napajcoval jsem to na takovou šikovnou pásku, sundal mu roubík a rychle přelepil domácí depilační péčí. Zas koulel očima.
"Čoveče takhle si je ukroutíš, nechceš s tím trochu pomoct?" zakroutil jsem mu před očima šídlem. Kdyby měl co, asi by ze sebe zase něco vypustil.
Nechal jsem to 15 minut zaschnout, pro jistotu, a pak škub. No, povedlo se, sice i s kousky rtů, ale jinak celkem slušivý look. Jeho řev ani nekomentuji, hned měl v držce zase roubík.
"Dám ti pár minut na vzpamatování a pak si zase promluvíme," povídám mu a jdu si nalít dalšího frťana. Asi bych se poblil, ale musím si před ním udržet tvář tvrďáka. Tohle už na mě totiž bylo fakt moc, krve jako z prasete, docela jsem to přehnal. Nějak se zapomínám, není mi z toho oc dobře, ale teď už nemůžu couvnout, přesvědčuju sám sebe i svý svědomí, že to, co dělám, je správná věc. Ale nad metodou začínám trochu pochybovat. Aby se ze mě nestal taky padouch kurva. Kde je ta hranice? Kdybych byl policajt, mučit bych ho taky nemohl, ze všeho by vyvázl, to by bylo spravedlivý? S tím bych se nesmířil. Ne sakra, tohle nemůže procházet nikomu. Někdo musí být spravedlivý? Ale musím to být zrovna já? A je tohle vůbec spravedlnost? Začal jsem se dostávat do neřešitelného kolotoče myšlenek, a tak jsem se rozhodl to raději utnout.
Zvedl jsem se a došel za svým milým mučeným.
"Poslední šance hochu, pak začnu štípat prsty," zacvakal jsem mu před nosem nůžkama na plech.
"Udu luvit," zkusil to přes roubík.
"Okej," zkusil jsem se na něj usmát a odlepil mu ho s další částí rtů.
"Úúúáá."
"Drž hubu!" zařval jsem a majznul ho kleštěma po tlamě.
Kdyby mohl, schoulil by se, ale jaksi mu v tom bránila páska okolo krku. Chvíli mu trochu visela hlava, ale pak ji začal pomalu napřimovat. V očích už neměl zděšení. Měl v nich nasranost. Měl v nich zlobu. Měl v nich nenávist. Ale především z nich koukalo čisté zlo. Malinko jsem se otřásl, jen neznatelně a trochu mi hrklo ze žaludku do pusy. Polkl jsem zpět, přeci teď nebudu blít. Ta pachuť byla úděsná.
"Tak poslouchej fotříku, to si piš, že jsem to uďál, co si myslíš, kolik tejdnů jí naháním a furt nic, že prej ještě ne, ještě ne, mě v něm houpalo a furt nic."
Nezmohl jsem se na slovo. Chtělo se mi brečet, bylo mi zle, začal jsem se třást, zatím jsem dokázal stát na nohou.
"Teď už nejsi hrdina ty píčo viď, jau to je bolest. Tváříš se jako ta tvoje dceruška po tom, co jsem jí rozmrdal. Křičela jak podsvinče, néé, néé, nech toho prosím tě, nedělej to, už mě srala svině jedna, s těma vytáčkama, a ještě jsem ho pak měl celýho vod krve…"
Mrd.
Vedle mě na ponku pořád ležela ta těžká kovová palice. To, co říkal, na mě bylo už moc, už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem mu tou palicí rozdrtil koule. Jeho řev museli slyšet i přes zvukovou izolaci až na náměstí. Z držky mu začala téct pěna, oči mu přísahámbohu vypadávaly z důlků, byl na židli napnutej jako na elektrickým křesle a řval a řval a řval. Nechal jsem ho bejt a klesnul na zem. Vypnul mi mozek. Sice jsem viděl a slyšel, ale bylo to na mě moc. Něco jako polovegetativní stav. Vnímáš jako přes sklo, ale nemůžeš se hejbat. Je to víc psychický než fyzický, časem se člověk může přemluvit, aby začal fungovat, ale nejdřív musí trochu odeznít ta hrůza, která ho donutila vypnout. Možná musí člověk přesvědčit sám sebe, aby se vrátil. Vždycky jsem přemejšlel, jestli by nebylo možný se rozhodnout nevrátit. Je možný se pro to rozhodnout vědomě, nebo to musí nastat samo, nějak fyziologicky? Schovám si to do zálohy jako určitý řešení, ale dneska mám před sebou ještě dost práce. Tohle už musím dodělat, za tohle by mě zavřeli, možná bych v base byl za hrdinu, teda na basácký poměry, ale 12 a víc let? Kurva, kurva, kurva vstávej vole, tohle musíš uklidit, jinak jsi v pořádný prdeli.
Pohnul jsem prsty na jedný ruce, pak na druhý, pak celou rukou a začal se pomalu zvedat. Ten píčus pořád chrčel, ale zdálo se, že dodělává. Věděli jste, že na rozdrcení koulí se dá zdechnout? Já taky ne. Člověk se celý život něco učí. Píčus zatím dejchal, ale myslím si, že i když ho nedorazím, tak to do zítra nedá. Smrt bolestí? Myslím si, že je to přesně to, co si zaslouží.
Píp píp.
"Kde jsme se to ocitli Franzi?"
"Netuším má drahá Žofinko."
"Mein Gott."
"Toho tu nehledejte."
"A vy jste kdo?"
"Pomocník. Běžte támhle za Vítkem, on se o vás postará."
"Podivné místo, ne c´est pas má milá?"
"Ale je tu ve mně podivný klid, jakoby už na ničem nezáleželo. Zvláštní. Jak jsme se sem vůbec dostali?"
"Popravdě si na nic nepamatuji. Skutečně zvláštní. Raději půjdeme za tím člověkem. Hej, dobrý muži, děkujeme za radu."
"Pfch."
"Divný člověk. Jdeme Žofi."
***
V místnosti s nízkým stropem s klenbou stojí muž. Místnost je kuchyní, a tak si vaří nejspíš kávu nebo čaj. Skrz dveře je vidět do další místnosti, patrně obýváku, i když ten připomíná jen masivní dubový konferenční stůl. Okolo stojí sedm houpacích křesel, jinak není v místnosti nic, snad obrázek na stěně. Muž v rozhovoru s kocourem tak, jak ho osamělí lidé se zvířaty vedou:
"Kocoure, kocoure, je to nějaký těžký."
"Já vím," odpoví kocour. Pánovi vypadne hrnek z ruky. Dál už nereaguje, jen zakroutí hlavou, zalije si nový hrnek vodou a jde raději na čerstvý vzduch.
Dal bych si frťan, pomyslí si, než mu dojde, že přestal pít. Pokolikáté už. Tak aspoň cigáro. Přestal ale i kouřit. Bezradně rozhodí rukama se zoufalstvím člověka, kterému došly všechny možnosti. Melancholicky se zahleděl do dálky, kde si poletovala obnažená nervová soustava. Ta bude asi přecitlivělá, problesklo mu hlavou. Ona dálka čítal několik desítek až stovek metrů k nejbližší zdi. Je už šero, to je tu ovšem vždycky. Nevydrží stát dlouho na místě, je pořád jakoby v tenzi, a tak se zase pomalu chystá někam dál, když tu spatří klátivou postavu, dlouhý kabát, širák, skoro jako veliký básník, tohle je ovšem pouze Vendelín.
"Zdar."
"Zdar."
"Jdem dovnitř?"
"Tak jo."
"Zbyla mi voda, dáš si něco?"
"Jo, jedno depreso."
"Co to je tyoe?"
"Kafe s rumem."
"Tf, tak jo, ale rum nemám, já už nepiju."
"Jak to, vždyť předevčírem jsme se tak zřídii._
"No jo, ale já přestal. Tady si píšu do kalendáře, kolik dní nepiju, teda spíš dny kdy jsem pil a kdy jsem nepil."
"Vždyť víc piješ než nepiješ."
"To jo, právě proto musím přestat, ale ňák se mi to nedaří. Tentokrát to vydržím."
"No když myslíš."
"Ale tak malýho můžem, to nám nic neudělá."
"Přesně."
Tlachají o ničem, jako staří známí přátelé.
"...no a to mi vyprávěly holky."
"Já jsem tě teď nějak neposlouchal, sorry Véno."
"Říkám, že mi vyprávěly holky, teda ne mě, já seděl vedle u stolu na čaji a zákuscích, teda jedna z nich to vyprávěla. No to je jedno, určitě se ti to bude líbit. Tak ta jedna, taková pěkná menší světle hnědý dlouhý vlasy, velký oči, no co ti budu vyprávět, tak ta se tam svěřovala s tím, co nedávno zažila za podivnej příběh:
"Tak si mě holky konečně včera večer pozval domů. Co to dalo práce. Já myslela, že už se na to nevzmůže. Tak k němu přijdeme, atmosféra, svíčky, všechno. Byl nějak hodně nervózní, říkám si, snad není ještě panic. Začali jsme se líbat, mazlit, svlíkat a najednou říká, že by si mě chtěl vyfotit. Jak jako vyfotit, zrovna teď? říkám já. Pak mi došlo, že myslí tam dole, když se tam tak úpěnlivě dííval. Na tom nic není, ty můj trumbero, to dělají dneska úplně všichni. Celý se rozzářil, no akorát že místo mobilu si donesl obrovskej profi foťak a asi 10 minut si mě aranžoval, prej že tam potřebuje mít vulvu v detailu. To už nebylo moc sexy, tak se ho ptám, na co to potřebuje, jestli je nějaký umělec nebo co, že se zatím nezmínil. A on že mi to teda ukáže, až si mě vyfotí. Takže mě pak zavedl do druhýho pokoje a tam měl normálně všude, ale úplně všude fotky pipek. Tak jsem se ho ptala, na co to má, úchyl jeden, jestli ho to vzrušuje a on nic, jenom se rozbrečel. Nic už dělata nechtěl. Bylo mi to divný, ale jak jsem z toho byla trochu v šoku, tak jsem se raději rychle oblíka, sbalila se a utíkala domů. Divnej patron tohle."
" No to je teda síla," říká její kamarádka, "to jsem ještě nezažila."
"Viď," na to ona, "já vám nevím holky, jestli ho chci ještě vůbec vidět."
"No a ozval se ti ještě?"
"Jo, psal, že ho to mrzí a tak, ale nevím, bylo to fakt divný."
"No možná bys mu mohla dát ještě šanci, třeba to nebude tak hrozný, aspoň třeba zjistíme, co vlastně s těma fotkama dělá, třeba jen chystá výstavu. Řekl ti aspoň, jestli se mu ta tvoje líbila?"
"No to právě ne."
"Tak vidíš, napiš mu, že se chceš sejít a uvidíš, jak na tom jsi."
"Tak jo, tak já to zkusím."
"No a tím to nějak vyšumělo, já se pak zvedl a šel jsem domů," vrátil se do přítomnosti Vendelín. Jenže tobě z toho nějak nebylo vůbec cobře. Bylo ti to líto, že se ta cizí holka tak obnažovala před jiným. Jako bys tu cizí holku znal a byl jsi do ní zamilovaný. Jenže to ona neví. I když možná ví a jen ty jsi tak naivní a myslíš si, jak o tobě nikdo nic neví. Ve skutečnosti to ví i Vendelín, tak proč je takové necitlivé hovado a říká ti věci, o kterých musí vědět, že ti umí ublížit. To ti dojde až mnohem později. Mezitím si jen říkáš, proč vždycky toužíš po tom, kdo o tebe nestojí. Takhle nějak jsem si koneckonců vybral i rodiče.
Tahle historka byla z celého večera to nejzajímavější, vlastně spíš jediné zajímavé, a proto mi jediná utkvěla v paměti, když jsem se ráno probudil, modřinu na čele, bolest hlavy jako cyp.
To mi připomíná historku o maníkovi, který se tak namazal, že si rozbil hlavu a skončil v nemocnici. Jenže jak se probral, brzo ráno, oblíkl se, nikomu nic neřekl a z tý nemocnice zdrhnul. Bohužel bez všech dokladů, který měli zamčený sestřičky u sebe v trezoru. Kamarád, za kterým se vydal, jestli to nepůjdou po ránu zapít, mezitím volal do nemocnice.
"Dobrý den, chci se zeptat, jak je na tom pan Vítek, přivezli ho v noci s rozbitou hlavou."
"Pan Vítek zdrhnul."
"...?"
"Sebral se a zdrhnul. Jestli ho objevíte, ať si dojde aspoň pro věci, my ho hledat nebudeme."
"Aha, no to víte, on je nemocnej člověk, on má chlastma."
"To ať si klidně má, ale někde jinde."
"Tak vám děkuju, nashledanou."
"Nashle."
O pár minut později, nazdár, nemáš pivo na srovnání čoveče atd. No ani kytku sestřičkám nemohl koupit, když měly jeho peníze v trezoru a kamarád všechno večer předtím propil. No a ta hanba, když si k nim šel pro věci, ta byla všeprostupující.
No, dneska teda bez záchranky. Tady stejně žádná není. Hm, a v kalendáři můžu začít zase od jedničky. Teda snad, ale dneska pít nebudu, fuj, himl. Dám si kafe a jdu pracovat. Zase je šero. Tady je pořád šero.
První postava, kterou jsem toho dne potkal, byli dva, Olda s Filipem. Z Oldy se pořád kouří, i když nekouří, vlasy má, jako kdyby mu na hlavu přivázali koště ze slámy. Z Filipa naproti tomu pořád něco kape, někdy i teče. Přitom šosy nemá, vodník to není.
"Čau kluci, kam dneska?"
"Ale tak zašíváme se, jedem na rekord."
"Pepa vás bude hledat."
"Pepa hraje s klukama čáru."
"Kluci vy jste zadarmo drahý."
"To jo, taky nás tu neplatěj."
"Jdem na jedno Oldo ne, zatím si můžeš ubalit," vloží se do toho žíznivě Filip.
"Kluci já jdu, vy na mě máte špatnej vliv."
"To jo, spíš ty na nás, ha há."
"Čau woe."
"Čau Vítku."
"Čaute."
O postavičky tu není nouze. Je to vůbec zvláštní místo. Úplně nevím, kdy a odkud jsem se tu vzal? Pamatuju si, že jsem dělal na podobném místě. Ale měl jsem tam pořád nějaké neshody.
Jako třeba tehdy, křičel na mě asi starosta či kdo:
"Takhle by to nešlo pane Vítek!!! Je mi jasné, že tahle práce může být psychicky náročnější, ale abyste strhnul do hrobu dva pozůstalé včetně vdovy uprostřed pohřbu a křičel přitom 'Pozóóór Orgoj Chorchoj,' to už překračuje všechny meze."
Přemýšlím, jak se to mohlo stát. Je pravda, že jsem už několik dní předtím měl pocit, jakoby se mezi hroby míhal stín hodně hodně velkého písečného červa, ale říkal jsem si, co by dělal tady, ten si má hrabat někde v Mongolsku! Ale že se tam musel naplno ukázat zrovna uprostřed pohřbu pana Veselky, starostova tchána, proletět mi kolem hlavy a málem porazit všechny pozůstalé, to by ho čert vzal. Copak ho nikdo jiný neviděl? Copak nechápou, že jsem jim možná zachránil život?
"Podívejte se, dám Vám ještě jednu šanci," pokračoval tehdy starosta, "sice nechci, ale nikoho jiného bych sem stejně nedostal. Poslední, kdo se mi sem hlásil, byl nějaký propuštěný vrah z Mírova, ale ten si to nakonec rozmyslel, že si prý své klienty rád připravuje sám. Takže ať už se mi to neopakuje, ano, poroučím se," a rázným krokem styl starosta na vycházce se vzdálil.
Je to tu olbřímí. Jestli jste někdy byli na Olšanech, tak je to podobný, akorát že tady nejsou východy. Ať jdete, kam jdete, pořád někam jdete, jako ta páska z fyziky, která když se slepí naruby, tak ní můžete jezdit nekonečně dlouho. Když chci, dostanu se domů, tam co jakože bydlím, lidi se dostanou i ke zdi, dají se tu najít různý průchody a průlezy, tuhle jsem zabloudil nai inuitský hřbitov, a tam tedy pohřbívali dost divně, protože tělo obtočili lany do polohy, jakou má v mateřským lůně a vhodili ho do bažiny, kde takhle vydrží, no než ho vylovíte. Protože tam od nás choděj jakože rybáři, zatím jsem nepátral, co s těmi mumiemi potom dělají, no nevím, jestli to chci vědět, vzhledem k tomu, že egyptský mumie se jedly jako léčivý přípravky (!). Nebo v jedněch katakombách byli v takovejch jakože výstavních truhlách se zakleným vrškem úplně vysušený lidi, pleť fakt jako pergamen. Bylo to naprosto morbidní, děsivý, takový nepřirozeně neživý, jak když tomu tělu něco chybí. No a nejděsivější bylo, když se ten chlap zvedl a zařval na mě:
"Co mi lezeš do baráku ty noho?" Tak tam už jsem nevkročil no. Ale jinak se tudy toulám všude možně, protože co tu mám jako dělat? Pracovat asi? Ale jak, když mi nikdo neřekl, co tu vlastně mám na starosti. Je to celý ňáký divný. Jen se tak teda potloukám po hřbitově, otrhávám převislé větývky, zametám opadané listí, potkávám známé i méně známé, většinou se s nimi dám do řeči. Jak tak chlemtám vodu z pumpy, všimnu si, že na mě někdo kouká. I já se na ní podíval, něčím upoutala moji pozornost. Znáte to. Nevíte proč, nevíte čím, ale máte pocit, že je pro vás tahle osoba veledůležitá. Že kdyby vám dala šanci, mohlo by z toho být něco krásného. Ale zase tu myšlenku setřesu. Tady a něco krásného? A pro mě?? Jahahá, to bych se na to podíval.
Šel jsem si po svých a samozřejmě jsem do ní narazil. Ne úplně, ale naše pohledy se potkali, a tak vyblekotnu první nesmysl, který mě napadl.
"Vás jsem tady ještě neviděl."
"No tak to můžu být vlastně ráda, že jo."
"Ježiš já to tak nemyslel, promiňte."
"Toho tu asi taky někde máte, co?"
"Jo, jo, támhle na kříži, zhruba uprostřed na takovým menším kopečku. Mimochodem máte pěkný boty," začínal mi small talk kupodivu celkem jít, ačkoliv jsem v něm většinu času naprosto marnej. Asi ta kocovina způsobuje, že nemám takovou úzkost nebo co.
"Děkuju."
Kousnu se do jazyka,až mi začne trochu krvácet, jak kysele se zatvářilla. Má totiž na sobě stavařský holínky filcáky, akorát že na nich má natisknutej obrázek červenejch lodiček na jehlovým podpatku. Leknu se, že jsem ji urazil, já idiot, srdce mi buší zběsilým tempem, v hlavě mi hučí.
"Ne vážně, takový holínky jsem ještě neviděl, jsou zajímavý, kde jste je sehnala?"
"Jako že byste si taky jedny pořídil jo," nechává mě v tom vykoupat.
"Ne, to ne," už se mi nechce v rozhovoru pokračovat.
"Ty mi dali chlapy na stavbě. Já jsem totiž stavební inženýrka. Aspoň je vidět, co si o mě myslí. Ženská a stavařka."
"Jsou to debilové," a zase kousnutí do jazyka.
"Jo to jsou, asi si mysleli, že se urazím, tak jsem se rozhodla je najust nosit. Aspoň mám od nich trochu pokoj. Mimochodem já jsem Andulka."
"Vítek, ahoj."
Podali jsem si ruku, já nevěděl, jestli si na tykání nemáme dát pusu, malinko jsem se naklonil, ona ne, tak jsem se raději rychle stáhnul. Musím jí připadat jako blázen. Oprávněně. Chvilku jsme si povídali, mluvila sice spíš ona, já byl zamrzlý, však to znáte, nebo spíš asi neznáte, že, takže jsem jí byl vděčný, že nemusím táhnout konverzaci. Bylo mi hloupé se ptát, proč sem chodí (proč asi na hřbitov?) a zároveň už jsem se jí nedokázal zeptat, jestli jí ještě někdy uvidím. Naštěstí to zachránila zase ona (je tak úžasná, ach).
"Vy tu jste každý den?" zeptala se mě.
"No vlastně jo."
"Tak to já zase zítr přijdu, tak nějak touhle dobou, to nemám nic na práci, tak snad se potkáme."
"Žblekt. Teda já bych rád. Vás potkal." Kous.
Usmála se. Ta mě musí mít prokouknutého.
"Tak jo Vítku, ahoj," řekla mi a pomaličku odcházela.
"Pa," skoro jsem zašeptal a zlehka jí zamával. Ještě otočila hlavu, lehce se usmála a já věděl, že jsem ztracený a že dnes ani zítra ani jindy už nedokážu myslet na nic jiného, než na ni.
Z komunikace s jednou nejmenovanou psychiatrickou nemocnicí:
Dobrý den,
chtěl bych se přihlásit k pobytu na Vašem oddělení. Komplexní psychologické vyšetření a diferenciální diagnózu jsem neabsolvoval nikdy, pokud je mi známo. V tuto chvíli se nacházím v pracovní neschopnosti z psychiatrických důvodů.
Ačkoliv se celý život usilovně snažím, nejsem v něm schopný fungovat a obstát, a to i přes veškerou snahu věnovanou mé léčbě. V tuto chvíli se nacházím v rozpoložení, kdy jsem se rozhodl dát na radu svého otce, na jeho naléhání, na radu mé manželky a její naléhání a především na vnitřní pocit, ke kterému jsem dospěl po téměř deseti letech od chvíle, kdy mi otec doporučil vaše oddělení , na kterém se několikrát léčil, že jsem v rozpoložení, kdy dokážu na vaše oddělení nastoupit, dřív jsem se totiž bál, styděl, myslel si, že to nepotřebuji atp. Zdá se mi, že jsem v bodě, kdy nedokážu elementárně fungovat, abych zabezpečil svoji rodinu, abych vedl když ne šťastný, když ne spokojený, tak alespoň nějaký život.
Mé potíže spočívají v silných úzkostech, těžkých depresích, v mírně zlepšené sociální fobii, v obsedantně kompulzivním jednání, v neschopnosti zvládat své emoce, v určité formě sebepoškozování, ve výkyvech nálad, kdy jsem schopen několik měsíců jet na dřeň s pocitem, že všechno zvládnu, pak přijde propad a nejsem několik měsíců schopen fungovat nijak, snad s výjimkou občasného jídla a hygieny a nejrůznějších psychologických útěků od reality. Mívám pocity naprostého zmaru, nulové až záporné hodnoty, nechtěnosti, neschopnosti fungovat v jakýchkoliv sociálních vztazích, protože mám strach z lidí.
Aktuálně nejsem schopen jakékoliv formy fyzického kontaktu, krom toho s mojí dcerou, ze které jediné nemám podvědomě strach, ale ze které cítím bezpodmínečnou lásku a přijetí. Naprosto základním způsobem mého fungování, operačním systémem mého mozku je totiž strach a hrůza. Tyto dva pocity pociťuji konstantně, neustále, od chvíle, kdy se probudím, do chvíle, kdy usnu, v jakékoliv situaci, ať už objektivně je situace pozitivní, neutrální nebo negativní, můj strach a čirá hrůza prostupující mé vědomí nikdy nemizí.
Nepomáhají ani techniky jako relaxace, meditace, poznání automatických negativních myšlenek, bludných kruhů, katastrofických scénářů atp. Jsou schopny o trošičku snížit intenzitu pocitů strachu a hrůzy, ale ty se vždy v plné síle vrátí a terorizují mne tak den co den, neustále.
Dále mám diagnostikovanou poruchu pozornosti, díky medikaci relativně zvládám se soutředit. Od alkoholu abstinuji, po několikeré recidivě. K cigaretám se pravidelně vracím při největších obtížích jako k poslední vějičce dočasné úlevy a koncentrace.
Aktuálně se po automobilové nehodě bojím řídit auto, respektive vůbec jezdit autem. Ačkoliv se nejednalo o vážnou nehodu, obešla se bez zranění, nejspíš mi otevřela trauma z dětství, kdy jsem v necelých 3 letech málem zemřel pod převráceným osobním autem, ze kterého jsem vypadl při nehodě otevřeným oknem.
Můj život je provázen nepřetržitou sérií traumat, se kterými jsem se snažil terapeuticky vypořádat, ale ani přesto se mi nedaří fungovat a žít.
Z těchto důvodů Vás prosím o přijetí na Vašem oddělení. Zároveň dodávám, že MUDr. Šlechta též písemně požádal o mé přijetí u Vás.
S pozdravem xxx
……………………………………………………………………………….
Dobrý den,
těší nás Váš zájem o umístění na našem oddělení. Ve vašem e-mailu jste nám podrobně popsal Vaše obtíže. Musím Vás nicméně poprosit o vypracování motivačního dopisu, na jehož základě zjistíme, jakou máte motivaci k léčbě. Je potřeba, aby byla stanovena zakázka a vaše očekávání od léčebného pobytu. Dále Vás požádáme o vypracování podrobného léčebného plánu, jímž se hodláte v naší nemocnici řídit.
Děkuji za Vaši ochotnou spolupráci.
S pozdravem MUDr. yyy
…………………………………………………………………………..
Dobrý den,
zasílám v pořadí DRUHÝ motivační dopis.
Je mi zle, proto potřebuji pomoc. Chci chodit na terapie, na komunity, na arteterapii, abych mohl fungovat pro svou dceru. Pokud mi v tom můžete pomoci, předem děkuji, pokud ne, nevymýšlejte prosím další překážky, které jsou pro člověka ještě více zúskostňující.
Mimochodem díky vašim dalším požadavkům se mi dnes zhoršily sebevražedné tendence, absolutní neschopnost fyzicky fungovat, touha dát se na dráhu zločinu a také jsem měl po několika měsících tak ukrutnou chuť strašlivě se i na prášky ožrat, že jsem ji ovládl jen s vypětím všech sil, a to i přesto, že tato chuť trvá, i když právě uléhám.
Asi jsem úplně natvrdlý, ale skutečně nevím, co by mělo být součástí motivačního dopisu pro přijetí na psychiatrii (sic!), než to, že jsem ochotný se přizpůsobit léčebnému režimu, plně spolupracovat a dosáhnout nejvyšší možné míry fungování, jakou mi dovolí diagnóza a predispozice.
Děkuji. S jistým roztrpčením xxx
………………………………………………………………………………………..
Dobrý den,
děkujeme Vám za Váš zájem o hospitalizaci na našem oddělení. Mrzí nás, že podrobnější vypracování zakázky do terapie ve vás vyvolalo negativní emoce, nicméně zjištění motivace k psychoterapii, formulace zakázky a očekávání od hospitalizace je standardním kritériem pro přijetí na naše oddělení.
Pokud je to pro Vás takto náročné, není pobyt na našem oddělení pro Vás tím nejvhodnějším řešením.
Doporučujeme Vám zkusit oslovit oddělení duálních diagnóz v PN Bohnice a nebo psychoterapeutické oddělení v Kroměříži, kde se specializují na léčbu obsedantně-kompulsivní poruchy.
S pozdravem za tým MUDr. yyy
………………………………………………………………………………………
Článek z nejmenovaného týdeníku pro ženy:
Dnes je náš poslední den. Čeká nás rozloučení. Věc, která mi nikdy nešla. Vlastně poslední, s kým jsem se dokázal rozloučit, byl můj děda, který zemřel, když mi bylo deset let. Dnes mám tedy obnovenou premiéru. Cítím emoce, které jsem posledních 25 let svého života potlačoval. Nevím, jaký z toho mám mít pocit. Je to vlastně všechno nové, i když si na smutek, žal a strach z opuštění matně vzpomínám.
Posledních sedm týdnů nás dvanáct trávilo společně. Dalo by se říct, že se z nás za tak krátkou dobu stala rodina. Víme o sobě věci, které o nás netuší asi ani naši nejbližší. Známe svá slabá místa, bolesti a traumata, ze kterých by zdravý člověk měl nadsmrti noční můry. Ale tady nám dokázali pomoct. My jsme si dokázali pomoct. Nalezli jsme pocit bezpečí, který jsme ve světě postrádali, mnohdy už od našeho narození. Znovu jsme v sobě objevili důvěru k druhým lidem.
A kde že se to zázračné místo nachází? V Klecanech, ale pro mě se toto místo stalo mým soukromým Nepálem, tolik synchronicit, kolik jsem zde zažil, by nikde jinde nebylo možné. Areál Národního ústavu pro duševní zdraví se nachází v nejvyšším bodě této obce, vysoko nad řekou Vltavou. Navazuje na tradici…
Oslavil už 60 let od svého vzniku. Jedná se o špičkové vědecké pracoviště, jedno z mála svého druhu a především o vzorové terapeutické pracoviště v rámci Reformy péče o duševní zdraví v České republice.
Mám zkušenosti s hledáním pomoci v rámci klasické sítě - obvodní lékař - psychiatr - psychoterapeut - a musím říci, že je pro budoucí pacienty jedině dobře, že reforma probíhá. V současném systému je totiž gró práce při vyhledávání pomoci na samotném pacientovi. Představte si, že trpíte depresí, což je nemoc postihující nejen psychiku člověka, ale i jeho fyziologické procesy. To znamená, že často nemáte fyzickou sílu ani na to, abyste vstali z postele. Pokud se k depresi přidají úzkosti, máte pak strach dělat cokoliv prostě proto, že vaše tělo si tak navyklo reagovat na neznámé skutečnosti.
A v takové situaci v sobě přeci jenom najdete sílu vyhledat pomoc. Jdete ke svému obvodnímu lékaři, a protože nejste zvyklí si říkat o pomoc, bylo vám vždy do hlavy vtloukáno, že nemoc je slabost a psychicky nemocní že jsou blázni, tak se lékaři zkrátka bojíte říct plný rozsah vašich potíží.
Když se vám ho podaří přesvědčit, pošle vás na vyšetření k psychiatrovi. Toho si ale musíte najít sami. Většina z nich má plno, většina z nich nemá čas brát telefon. Ale vy máte úzkosti, to často znamená i strach z telefonování. Na jeden telefonát musíte sbírat sílu a odvahu často třeba celé dopoledne. A když už ji najdete, dozvíte se, že mají plno a nové pacienty neberou. Co teď? Nabrat sílu a hledat dál. Ale v depresi a zoufalství máte chuť to vzdát. A tak může trvat týdny, než se vám podaří k někomu objednat.
Jenže vás objednají třeba až za měsíc. Takže vás čeká měsíc v depresi naprosto bez pomoci. A vy svou jedinou naději upínáte k návštěvě psychiatra. Když se dočkáte, předepíše vám antidepresiva, která ale nezačnout účinkovat dřív, než za několik týdnů. Dále vám doporučí navštěvovat psychoterapeuta, kterého si ovšem musíte najít sami!! Celý kolotoč se roztočí na novo. Psychoterapeuti placení pojišťovnou často nemají čas, protože jich je málo, na pojišťovnu totiž mohou pracovat jen ti s vystudovanou jednooborovou psychologií. Terapeuta ale může dělat i člověk s jiným vystudovaným oborem, který absolvoval pětiletý sebezkušenostní výcvik.
Může se vám tedy stát, že na vás budou mít čas jen jednou měsíčně, pokud dvakrát, je to výhra. Terapie, kterou si klient platí sám, stojí od 800,- za 50 minutové sezení, přičemž aby měla terapie efekt, potřebujete ji navštěvovat 1-2 týdně. Pro člověka na nemocenské zásadní zářez do rozpočtu.
A teď zkušenost z Klecan. Pokud cítíte potíže odpovídající některému z onemocnění, kterými se zabývají, stačí poslat 1 e-mail. Toť vše. O zbytek se sami postarají. Zařadí vás do nejbližšího volného termínu, ve kterém bude stacionář probíhat. Před jeho začátkem absolvujete vstupní vyšetření, kde nikdo nebude vaše potíže zpochybňovat. Vždy se k vám tu budou chovat jako k člověku, na kterém záleží.
A teď k samotnému průběhu. První den byl pro každého z nás asi nejtěžší. Báli jsme se jeden druhého, báli jsme se promluvit, báli jsme se toho, co nás čeká. Každý z nás si v průběhu života vytvořil obranné mechanismy, které ho chránily před vnějším světem, které ho chránily před bolestí, kterou nám mohl přinést.
Ačkoliv to ještě netušíme, většině z nás se díky sofistikovanému programu podaříí tyto mechanismy postupně odhalovat a překonávat. Velikou výhodou tohoto přístupu je specializace oddělení na různé typy potíží. V klasické psychiatrické nemocnici vedle sebe fungují lidé s různými typy potíží (úzkosti vedle poruch osobnosti, schizofrenie vedle depresí atp.). Na našem oddělení se léčí pouze lidé s úzkostmi a depresemi. Taková specializace má jednu základní výhodu, a to zkušenosti ošetřujícího personálu, stejně jako podobné zkušenosti dalších účastníků.
Používá se zde metoda kognitivně-behaviorální terapie, která je zaměřena především na zvládání přítomnosti. Program je složen z každodenní komunity, kde každý pacient prezentuje své zážitky a poznatky za minulý den, v pondělí potom za celý víkend. Následují nácviky různých typů relaxace, které budeme podle potřeby moci používat i v běžném životě. Učíme se zde plánovat svůj čas tak, abychom si do něj byli schopni zařazovat i příjemné okamžiky a odměny.
Zvnějšku to může znít až absurdně jednoduše, ale věřte, že většina z nás do té doby znala jen povinnosti a dril, což se pak přenášelo i na naše okolí. Pravidelnou součástí programu jsou tu i expozice. Někteří z nás trpí kromě úzkostí také sociální fobií, jiní mají tyto potíže minimálně v některých situacích. Učíme se tedy zvládat stres spojený s očekáváním veřejné prezentace, respektive jakéhokoliv svého projevu na veřejnosti, s kterým máme potíže (může jít třeba o jezení na veřejnosti, jízdu MHD, společný oběd, small-talk v kuchyňce, vyjádření pochvaly a její přijetí). Občas se všichni od srdce zasmějeme, protože si někdy připadáme jako děti ve školce, které zjistí, že tohle se vážně může dělat??
Já sám jsem začínal od nejmenších krůčků. Mojí první expozicí byla četba textu, který jsem sám připravil, šlo o jednu humornou povídku o Jarouška Seifferta z jeho knihy vzpomínek. V dalších dnech, kdy jsem se na to cítil, nikdo totiž nikoho do ničeho nenutil, spíše jsme se snažili jeden druhého povzbuzovat. Pro mě osobně byla situace o to dramatičtější, že celý náš kolektiv tvořily samé ženy! Řeknete si sen každého muž, jenže já se žen a dívek bojím, mám z nich trauma od ranné puberty či snad až od dětství. To sem ale nepatří. Tedy v dalších dnech jsem potom pokračoval četbou textu, který jsem neznal a vybral mi ho někdo jiný. Následovalo mluvení z patra na mnou vybrané téma, dále mluvení z patra na pro mě do té doby neznámé téma. Dělal jsem několikrát pantomimu, předváděl své znalosti i neznalosti při kvízu, čímž jsem trénoval i snášení kritiky a trapnosti některých situací, plus schopnost nevyhledat si odpovědi na otázky, které jsem neznal, musel jsem tedy snést nutkavost touhy po dokonalosti. Vše pro mě vyvrcholilo tzv. superexpozicí, tedy situací, která by byla náročná a trapná asi i pro běžného člověka. Všichni jsme se totiž vydali zazpívat tři písně k veřejnému klavíru vystavenému na pražském Hlavním nádraží, přičemž já jsem si k tomu přidal ještě taneček Ivo Pešáka k písni Jožin z bažin. Ještě, že to máme natočené.
Dělali jsme toho samozřejmě mnohem víc, trénovali jsme nejrůznější KBT techniky, jako rozpoznávání automatických negativních myšlenk, rozponávání bludných kruhů, katastrofických scénářů atp. Trénovali jsme rozdávání i snášení kritiky i komplimentů (já se po první pochvale na mou povídku kamrádce vysmál, což mě dodnes mrzí, ale myslel jsem si, že to nemyslí vážně). Měli jsme hodiny ruční tvorby, kdy jsme šili hračky, tvořili šperky z pryskyřice, dokonce jsme tančili břišní tance (a to mi břicho narostlo až o něco později).
Naučili jsme si rozvrhnout čas na víkend tak, aby si každý z nás dokázal najít to, co zanedbával, někdo výkon činnosti, která ho nebaví, jiný naopak nalezení klidu v jinak běžně nabitém programu. Ale především jsme v sobě nalezli vzájemnou oporu a vytvořili přátelství, která mnozí z nás dosud nepoznali, nebo je po letech utrpení úspěšně zapomněli. Nakonec jsme si vyzkoušeli i rituál rozloučení.
Nebylo to vždy jednoduché. Nejtěžší okamžiky nastávaly, když přišla řada na vyprávění životopisu. Jeden každý z nás si v životě prožil peklo. Víc o tom netřeba. Při vyprávění a individuálních sezeních se začaly vynořovat události a pocity, které jsme potlačovali celý život. Byly o tolik intenzivnější, o kolik let jsem se o ně připravovali. Ke konci už jsem byl vycucaný na dřeň. Ale zároveň šťastný, že jsem to dokázal vydržet, prožít, uzdravit se, dopřát si pocit úspěchu, pochopení, sebedůvěry a naděje. Mohu říci, že to stálo za to.
Rozloučení bylo smutné a bolestivé, zároveň ale krásné. Už poprvé, kdy jsem tyhle dva pocity poprvé pocítil zároveň, byl jsem zmatený. Jak může být něco smutné a krásné zároveň. Snažil jsem se na to přijít a nakonec se mi to povedlo. Nedá se to analyzovat, dá se to jen přijmout a prožívat tak, jako to dělají zdraví lidé.
"Kolik já se toho už v životě nauklízel, to si ty ani neumíš představit, tak nevím, co mě tady furt buzeruješ za nějaký nesmysly," zvýšil na ni hlas, což se jí samozřejmě hrubě nelíbilo.
"U Tutatise, ty chudáčku, jednou jsi měl trochu větší úklid a od tý doby máš jako od všech povinností útrum? Myslíš si, že ti tady bude někdo sloužit? Já teda ne hošánku," odešla do jiné místosti.
""A ty si myslíš, že jsi nějaká hvězda? Já chápu, že jsi celý život nemusela hnout rukama, ale to není důvod, aby všechno zůstalo tam, kam ti to upadne! Časy se holt změnily, jestli sis nevšimla, teď jsou si všichni rovni, nebo už zas ne, kdo to má stíhat sledovat, ale každopádně já věčně tvoje věci ze země sbírat nebudu. Já ulovil jiný ptáčky, tak si na mě nevyskakuj laskavě."
"Co to žvaníš, jaký ptáčky, myslíš toho jednoho chudáčka, ze kterýho dodneška žiješ, vždyť na to není nikdo zvědavěj, na takový násilnosti, viděls, co si musela vyslechnout ta holka, co zastřelila v Africe starýho lva? Opovaž se zkoušet napodobovat ji a hlavně už se nikde nechlub, co jsi všechno skolil, jinak už s náma dosmrti nikdo nepromluví."
"No hlavně že ty se musíš pořád vychloubat, jaká jsi nejkrásnější, a přitom pořád akorát někomu něco závidíš, ty maj lepší auto, ty maj lepší já nevim co, áááááááá už mi to leze na mozek, tyhle věčný hádky."
"No tak jsi neměl přežít vlastní smrt a mohl jsi mít klid," odvětila mu chladně.
"Tak to byla hodně velká podpásovka holčičko, nemysli, že když jsme řízením osudu nebo spíš toho nahoře skončili spolu, protože tě měli všichni plný zuby, jaká jsi přemoudřelá a pořád ses tam někomu do něčeho srala, protože víš přece všechno nejlíp, jsi největší hvězda, všichni tě obdivujou a já nevím co ci o sobě myslíš."
A bylo ticho. Tohle asi přehnal, i když v tuhle chvíli neměl kapacitu si to uvědomit. Ona se odešla věnovat pletení, které ji tak uklidňovalo, i když jí nebylo ani třicet, on odešel hlavně pryč z tohohle místa, z tohohle domu, kde nechtěl nikdy skončit, ale kam ho historie jeho krásného poloostrova nakonec zavála. Kam mířil? No za kamarády, do hospody, zatím se domluvil s Vendou, pak se uvidí, kdo se přidá, teď si potřeboval dát jedno na schlazení žáhy.
Pořád se hádají, v posteli jim to neklape, ona chce být brutální, on zase něžný a mazlivý, vím, zní to absurdně, ale je to tak. Oni dva jsou pravým opakem stereotypů v partnerských věcech, co se vypráví o ženách, dělá často on, co o mužích, dělá často ona. Jeho třeba dokáže brutálně rozčílit jakékoliv vrtání a přidělávání čehokoliv. Odjakživa na tohle existovali příslušní lidi, tak proč by to měl dělat on, muž hrubé síly. Bourat, to by mu šlo a to by ho i bavilo, ale zbytek? Tomuhle světu moc nerozuměl, nerozuměl ani svému místu v něm. A tak trpěl. To bylo ostatně jeho údělem od chvíle, co se ho zřekl otec i matka a od chvíle, kdy s ním tak nepěkně manipulovala macecha.
Protloukal se životem jak jenom mohl, ale nemohl si pomoct, i když to bylo proti jeho přirozenosti, alespoň si to snažil pořád namlouvat, potají lidem záviděl. Ne snad je matriální záležitosti, i když si uměl představit mít v životě víc pohodlí, ale hlavně jim záviděl tu zdánlivou bezstarostnost, s jakou své životy žijí. Možná trochu jako zvířátka, co se starají hlavně o hnízdo, potravu a množení, ale v takové jednoduchosti byla prostá krása. Jenže o co se měl starat on, věčně nespokojený, ten, který nemohl najít své místo ani profesní, ani společenské, ani partnerské. Se ženou jim to neklapalo, toho si byl vědom a nevěděl jen, jak dlouho to ona s ním vydrží. Věděl, že ji potřebuje, bohužel i ekonomicky, ale zároveň pro něj byla pevným bodem ve vesmíru, který mu v jeho životě jinak strašlivě chyběl. Někdo měl profesní směřování, pro které žil, někdo koníčky, které miloval, někdo domácí mazlíčky, bez kterých si neuměl představit šťastný život, ale on? On neměl nic z toho. Především proto, že nedokázal nic prožívat. Po tom všem, čím si prošel, byl jako vyprahlá sahara. Dokázalo ho rozrušit zlo a násilí, které se snažil vždycky potlačovat, nenáviděl násilí na dětech, to ho přivádělo k nepříčetnosti, ale jinak nic.
Od chvíle, kdy si slíbil, že se ve svém životě vzdá násilí, protože mu nic dobrého nepřineslo, už nevěděl kudy kam. A tak se pravidelně opíjel, říkal tomu restart mozku, pil nejradši nalačno, protože pak byly kocoviny nejbrutálnější. A čím brutálnější byla kocovina, tím sladší byla odměna. Navečer po celém dni utrpení a touhy zemřít se totiž dostavil stav, kdy konečně přišlo vystřízlivění a to znamenalo zhruba hodinu čisté euforie, kdy měl strašlivou chuť na knedlíčkovou polévku a pořádný burgr s hranolkami a potom náramný sex, i několikrát za sebe, s ní i bez ní, všechno bylo zkrátka zostřené a nádherné. Až potom usnul, druhý den byl úplně vyprahlý, třetí den bezradný a pak už jel ve starých kolejích, čili byl čas se zase opít
To není zdravý životní styl a není to ani zdravý partnerský vztah. Co vlastně věděl o svojí ženě? Všímal si jí vůbec, nebo neměl kapacitu na nic jiného než na své problémy? Ona byla zvyklá prosadit si svou, takže ekonomicky, místem bydlení atd. jí to nejspíš všechno vyhovovalo a on jen vlál jak ocásek, co plnil její přání, jen aby měl proboha klid a nemusel nic řešit. Ale dá se takhle žít napořád? Obzvlášť když se ani jeden z nich není schopný s tím druhým rozejít? Nedá řekli byste. A oni tak přesto žili. Toxicky, to je to moderní slovo. A ani jeden z nich nevěděl, kudy kam.
Je moudré hrát si s našimi bytůstkami takovýmto způsobem? vložila Ω myšlenku ¥.
Jsou přeci tak roztomilé, když se rozčilují, odvětila ¥. A pomáháme jim tím přece k transformaci.
Ale ne tím, že jim ke každé kladné zkušenosti přiřazujeme zároveň jednu nekladnou. Navíc to, co jsi svému udělala včera, bylo vyloženě škodolibé.
Asi ano, ale když on se tak roztomile zlobí. Ale máš pravdu, udělám mu dnes jednu mimořádnou radost, za odměnu.
Měly bychom být moudřejší, vložila bych, nepodléhat zvláštním podnětům, jsme přeci ∞¿.
Nesmíme se tedy činností bavit? změnila svou energetickou barvu i jas ¥.
Bavit nás má jejich rozvoj, ne jejich utrpení. Leda bychom byli na cestě stát se opět jimi, zhrozila se Ω svým uvědoměním.
Ale vždyť my nemůžeme zemřít, žijeme věky, znáš soubory moudrostí? vložila s neklidem ve vlnové délce ¥.
Znám jistě lépe než ty, opáčila Ω, proto vím, že můžeme sestoupit. Moudrý prvního věku o tom mluví zcela jasně, žádná studna není bezedná, žádné moře bezbřehé, a tak i ze světa bez úsilí lze sestoupit tam, kde není než utrpení, do nižších sfér. A pokud je tomu tak, měj se na pozoru ¥, tvá studna se blíží vyschnutí.
To se nemůže nikdy stát, odpovědělo ¥.
A obě dvě se odebraly.
Sice sestoupí, ale pořád mu zbyde spousta dobré karmy, takže vyhraje miliardy, chodí po terapiích a rozdává miliony, protože jeho život je jinak jedna velká pohádka, nemusí se ani hnout a vše má nadosah, jeho subtilní tělo bývalo tak blízko tomu být z čisté energie.
Den 49.+90.
Pomalu si tu zvykám, i když jak si na něco takovýho chcete zvyknout. Jediná výhoda, na kterou jsem přišel, že se ocitnu na kterýmkoliv místě, na který pomyslím. Třeba u Slunce. Nebo a Alphy Centuri. Hodně rychle jsem byl zase zpátky na zemi, protože něco tak děsivýho jako tu prázdnotu už nechci nikdy zažít, ještě že jsem zůstal tady na zemi. Jsem nějakej zpropadenej duch či co. Možná to mám za trest, že jsem se jakože zabil, no ale co jsem měl dělat, vždyť jsem byl úplně háji. No to už teď nevyřeším. Každopádně mám svojí oblíbenou činnost, vlastně asi jedinou, která mě těší, dá-li se to tak v tomhle stavu nazvat. Chodívám se dívat na svojí dcerku, jak si spokojeně spinká. Když je vzhůru, tak tam moc nechodím, protože se mi to možná zdá, ale pokaždý jako by mě viděla. Ale pokud vím, mimina toho v tomhle věku ještě moc nevidí, tak možná nějak cítí mojí přítomnost, co já vím.
Dřív jsem se rád díval na různý pořady o nadpřirozených událostech, kupoval jsem si i různý časopisy na tyhle témata a tam tvrdili, že přítomnost duchů se dá i změřit. No z toho, co jsem zkoušel, tak nemůžu ničím hýbat, nic cítit, ani vůni, ani jídlo, jíst a pít nemůžu, ale hlad a žízeň mám, fakt super co, zkuste nemyslet na to, že máte hlad a žízeň, když nemůžete jíst a pít. No je to pěkně na hovno řeknu vám, kdo posloucháte tyhle moje výlevy, protože trpět samomluvou je v tuhle chvíli asi jediná věc, která mi tu zbejvá. Vím, že jsem snad ve škole na angličtině četl nějakou povídku o duchovi na zámku, kterýmu pomohli lidi, co se tam nově přistěhovali, jenomže oni ho viděli a mohli s ním komunikovat, on je snad nějak strašil, ale já asi ani strašit nemůžu. Leda bych to zkusil jakoby telepaticky a ne se něčeho dotýkat. No, času mám dost, budu to zkoušet.
V tuhle chvíli mě zaměstnávají důležitější věci. Třeba to, co je to za cápka, co se okamžitě začal ochomejtat okolo mý ženy. Nic spolu nemaj, ale je podezřele ochotnej, na to, že jsem si ho prověřil a má svojí rodinu, ženu a 3 děti, co to jako zkouší, to chce svýst ovdovělou paničku? Chlapečku budu muset přijít na to, jak tě strašit, aby sis dal pokoj. Asi není reálný, aby po mě stará truchlila celej život, i když by měla, ale takhle brzo a s tebou fakt ne. Radši bych byl, kdyby si našla nějakou ženskou, sice na ně asi nikdy nebyla, ale byl bych klidnější. A hlavně kvůli dceři, to se jí tu bude celej život producírovat cizí chlap? A co hůř, co když pro ni nebude cizí, co když to pro ni bude táta. Hergot jak to zařídit. Hej haló, nedá se nějak vrátit v čase? Neležím třeba na Áru a tohle všechno se mi nezdá? Já se chci probrat, slyšíte měěě!
Ve filmech bych se dostal k nějaký Whoopi Goldberg a ta už by mi řekla co a jak. Nebo že bych si zkusil zavolat Beetlejuice? Ty jo a nebyl on spíš ňákej křivák. Hergot proč mám tak blbou paměť. Mohl bych zkusit nějaký zaříkadlo. Modlitby radši ne, úplně svatej jsem nebyl no a ta sebevražda k tomu, ale zase bůh odpouští, tak by mohl odpustit i mě, ale to už by zase udělal, takže tohle je nějakej očistec? A proč mi to teda někdo neřekne, to mám všechno jako pochopit sám, to je ale zkurvenej život, teda smrt, nebo co to je?
Den 49.+183.
Tak to bychom měli. Myslel jsem, že mám tak velký břicho, protože nechodím na záchod, tak jsem to pořádně prozkoumal, no a já nemám kudy chodit na záchod. Ne na tu místnost, ale nemám kudy to vypustit, jestli je co. Samý starosti. Moc se tu nezdržuju, jako doma, ten vochomejta už za ženou neleze, ale nedělá mi teď dobře tady bejt. Mám hroznej vztek. Na starou i na sebe i na celej svět hergot a nechci, aby to malá viděla/cítila.
Tak radši bloumám, kde mě zrovna napadne. Jo taky nechodím spát, takže si ani neumíte představit, jak dlouhej může bejt takovej den a noc a den a noc a tak dále sám se svejma posranejma myšlenkama nad posranym životem. Poslední dobou zkouším chodit po hřbitovech. Moc se mi líbí ten Olšanskej, ten mám asi nejradši, ani nevím proč, ne jak tu srágoru, kam chtějí dát mě. Mám snad ňáký právo si o tom rozhodnout sám, kde chci bejt ne, škoda, že jsem nesepsal závěť nebo poslední dopis nebo něco aspoň. Takhle mě chtěj strčit na ten vesnickej krcálek ve vesnici, kde jsme pár let bydleli. Zatím mě má žena teda doma, nad televizí, to jí baví se na mě dívat? Sluší mi to asi víc jak za života, celej v černým, štíhlá urnička, radost pohledět. Ale svíčky už mi nezapaluje. To rychle zapomněla mrcha jedna, počkej až já se naučím strašit.
Den 49.+327.
Tak dceři bude brzo rok. Chodívám se na ní teď dívat častěji. Vlastně za posledního půl roku jsem si zvykl být u ní každý den. Už ani nekřičí, když na ni koukám, jen tak zírá jakoby do prázdna, ale mě se zdá, že kouká na mě. Přátelé nebo kdo tu jste vlastně se mnou, není krásnějšího tvorečka na světě, než je moje holčička. Dobu jsem starou podezíral, jestli ji nemá se sousedem, protože nám to dlouho nešlo a pak se najednou objevila zázračná borovička od přátel ze Slovenska a najednou to šlo jako po másle, což mi bylo podezřelý, ale teď vidím, jakou má ta moje holčička roztomilou pusinku, přesně jako máme v rodině, takovej roztomilej horní rtíček a když ji našpulí do O, to se můžu rozplynout. Teda nemůžu, samozřejmě, jsem duch, ale tyhle triky neumím.
Ovšem roste teď náramně. Už se pomaličku plazí. Jenže k čemu to, když ji nemůžu zvednout, pohladit, dát jí pusinku na tvářičky, pomazlit ji, aby viděla, jak ji táta miluje, jak ji má na světě nade všechno rád a že by ji za nic na světě nevyměnil. To je ovšem hloupá fráze, samozřejmě, že bych ji za nic na světě nevyměnil, nejsem obluda. TEDA jsem no, protože jsem ji opustil. A to si do smrti nezapomenu. Hergot to je ale blbejch úsloví v tomhle jazyce. S náma se v nich vůbec nepočítá. To mi přijde docela diskriminační. Však já si na to vzpomenu, až na to přijdu. Ale na co vlastně? Jak je možný, že když nemám mozek, tak stejně víc a víc zapomínám, kognitivní schopnosti jdou do kopru a taky se mi zdá, že mi začíná hrabat. Přitom vědomí je snad adaptační mechanismus evoluce, říkal jeden moudrej pán v televizi, tak jak do evoluce zapadaj duchové jako jsem já?
A ještě k těm hřbitovům, kromě toho, že jsou krásný, tam zkouším chodit samozřejmě i z praktickejch důvodů. Protože kde jinde by měli bejt další duchové než na hřbitovech no ne. No jo, jenže já tam zatím žádnýho nepotkal. Ani jednoho rozumíš! Takže mi chcete namluvit, že jsem jako jedinej duch na zeměkouli? To je dost egocentrický. A hlavně těch lidí, co spáchalo sebevraždu, to nemaj žádnýho patrona? A hele, možná maj a ten jim možná pomáhá, takže proto tu žádný nejsou, jenže kdo by to mohl být. Budu se muset ponořit do studia religionistiky. Jenže číst v knížkách nemůžu a chodit na přednášky někam na vysokou, to bude teda na dlouho. No, ale jinou cestu zatím nevidím.
Pak už to byla klasika jak z filmu, kufr auta vystlat igelitovou plachtou, píčuse odvázat, svázat i s přelepenou hubou (pro jistotuú, naložit do kufru a pryč. Přemejšlel jsem, jestli se ho nejdřív zbavit, a pak až to tu uklidit, čas kvapil a potřeboval jsem to stihnout za tmy, takže jsem to uklidil jen pohledově, tělní tekutiny spláchnout hadicí do odpadu, židli pak spálím spolu s pouty a oblečením, takže se sem budu muset vrátit. Všechno přemeju louhem s detergenty, aby nezbyly žádný stopy na místě činu. Ještě že jsem věrný čtenář detektivek. Snad si tam moc nevymejšlej.
Fakt je ten, že o týhle události ví jen naše rodina, nikam jsme to nehlásili a jestli se s tím ten zmrd nikde nechlubil, což nepředpokládám, tak nemá nikdo důvod si myslet, že jsem mu něco udělal já. Jediný, co hrozí, že až někdo nahlásí jeho zmizení, budou chtít vyslechnout malou a zjistit, jestli neví, co se stalo. Stejně jsem jí to chtěl říct, že už z něj nebude muset mít strach, takže ji rovnou instruuju, aby tvrdila, že se s ní rozešel a že neví, kam se pak vydal. To vysvětlí i to, proč je tak smutná, mladá holka zabouchlá do staršího kluka, první láska a tak. No a manželku budu muset zakonspirovat taky, kdyby náhodou chtěli vyslýchat i jí.
Ptáte se, proč jsem si nenaložil žádnej krumpáč ani lopatu? Protože je nebudu potřebovat. A jak se ho teda budu chtít zbavit? To jena tom to nejlepší. Tam, kam ho odvezu, ho nemá šanci nikdy nikdo najít. Tady poblíž bejval ještě před revolucí vojenskej újezd, kde sídliliy sověti, tisíce hektarů protkanejch dávno nepoužívanejma vojenskejma objektama, zaplavenýma štolama a kdo ví, čím ještě. 20 let to tu měli pod palcem, snad tu měli i jaderný hlavice na mezikontinentálních střelách. Každopádně to, co všechno je tady na povrchu a v podzemí, neví nikdo. Občas tam lidi chodí na houby, občas se někdo nevrátí, zkusí ho hledat, ale pokud spadl do nějaký ze zaplavenejch štol, který budou pod zemí kdovíjak propojený, tělo udělá pá pá a ztratí se už navždycky neznámo kam. Výpustě tu žádný nejsou, aspoň o nich nikdo neví a především Sověti, když odcházeli, prý všechny ty prostory sami zavalili a zatopili, prej něco i podminoval. To nevím, proč by dělali, ale asi netoužili, aby někdo zjistil, co tady celý ty roky dělali. A taky si třeba tajně nebo ne tak tajně mysleli, že se sem jednoho dne slavnostně vrátěj, takže kdo ví, co tam ty hovada maj. Lepší nevědět. Jaderný sila nejspíš. Ale prázdný, rakety se musí udržovat, plný by jim k ničemu nebyly, když zreznou. I když s jejich přístupem možná budou i nabitý.
No a tam přesně se podívá tady náš kamarád. Já jako vášnivý houbař mám zdejší lesy prochozený skrz naskrz a naprosto přesně vím, kam tohohle hajzlíka chci shodit. dokonce jsem se jednou do tý šachty zkusil podívat a hodit tam klacek. Proud ho vcucnul pod hladinu a odnesl ho nejspíš hodně daleko. Jediný dilema, který mi zbývá, je jestli ho tam mám hodit zaživa nebo ne. Ale to se rozhodnu až na místě, palici beru pro jistotu s sebou, stejně se jí budu muset zbavit, stejně jako kleští a všeho, co nepůjde spálit.
Pomalu jsem vyjel, v takhle hluboký noci nikde nikdo. Nejeli jsme dlouho, zajeli jsme do lesa, pro jistotu jsem na auto předtím narval kola z vrakáče z nějaký dodávky. Pomaličku jen ve světle půl měsíce jsem klouzal lesními stezkami, až jsem se dostal na dohled míst, kam jsem ho chtěl shodit. Bylo to na dohled, ale z úplně jiný strany, než jsem přijel, nejsem tak blej, abych zanechal stopy pneumatik vedoucí až k místu, kam ho shodím Horší věc byla ho tam odnést. Mrtvá (či skoro mrtvá) váha se nese ze všeho nejhůř. Ještě, že mám fyzičku a trénink s nošením ožralých kamarádů z hospody. A taky je taen píčusek menší, než já. Hodil jsem si ho na záda, ruce přes ramena, takže mu ani nohy necouraly po zemi a vyrazil(i) jsme. Čekalo nás (mě) pár set metrů dost hustým porostem, ale bylo to tak, aby nikoho nenapadlo hledat ho tam, kam ho hodím. Kdyby ho nááhodou někdo hledal a spojil si ho se stopami gum, byla v okolí o mnoho víc příhodnějších míst, kde se zbavit těla, jedno přímo u našeho auta. Čili tu pidištolu, kterou jsem náhodou objevil v podlaze polorozpadlé stavby, by snad nikdo najít neměl. A jestli jo, tělo už by mělo být dávno pryč. Takže tak, promyšlený to mám, teď tam ještě dojít.
Cesta utekl, já se sotva vleču, ale jsem tu. Palici mám za pasem a teď jak? Hodím ho tam zaživa, nic jinýho si nezaslouží, jestli teda ještě dejchá. Ale na to já už kašlu, hlavně to mít hotovo. Naposledy jsem se na něj podíval, na hajzla, co tak ublížil mojí holčičce, plyvnul jsem na něj a překlopil jeho tělo do štoly. Přes díru jsem přetáhl nějaký starý plechy, teda až potom, co jsem se podíval, jak se pomalu ponořuje pod hladinu a odplavává a zamával jsem mu. Poklop jsem posypal bordelem, co leželo okolo na podlaze, nějaký pet lahve, dřevotříska a tak. Všechno v rukavicích samozřejmě. Začal jsem po sobě zahlazovat stopy větví, kterou jsem našel ulomenou o kousek dál, abych jí nerval tady u míst shozu.
Celý jsem to ještě sypal spoustou pepře, to kdyby tady někdo vedl policejní psy, to je musí zmást a žádný pachovky nebudou. Celou cestu zpět jsem se snažil za sebou zametat stopy větví, sypat pepř a mást stopy. Nastoupil jsem do auta, vycouval, otočil se a říkal si, že dnes má být mega bouřka, takže by to mohlo spláchnout i stopy po kolech. Kdyby mi mohlo takhle přát štěstí, bylo by to super. Vysypal jsem pepř i tady, kde stálo auto a odjel.
Vrátil jsem se do dílny, vše co šlo včetně oblečení a igelitové plachty spálil, popel vysypal do odpadu a spláchnul to hadicí. Palice a kleští jsem se zbavil u řeky. Všechno v okolí jsem vydrhnul detergenty, aby tu po něm nezbyla ani nejmenší stopa DNA.
Zbývalo zbavit se auta. Dokonalý zločin je ten, který člověk spáchá sám. Proto jsem auto postavil před dílnu, polil ho zevnitř i zvenčí včetně gum benzínem a zapálil. Rozeběhl jsem se domů, abych tam byl dřív, než někdo ohlásí, že mi před dílnou hoří auto. Bylo to půl hodiny indiánským během a stihl jsem to tak tak. Chataři naštěstí spí tvrdě a nemají k nám skoro žádný výhled, ale bouchnutí nádrže s benzínem si nakonec všimli.
Rychle jsem se vysprchoval, vlezl jsem si v pyžamu do postele a do 5 minut u mě bušili policajti, že prý se mi snaží dovolat a že mi hoří auto před dílnou. Vypadal jsem šíleně zdrchaně, takže se ani dál neptali, když jsem jim řekl, že si na noc vypínám mobil, protože jsem docela dost přepracovanej. Zeptal jsem se jich, jestli ví, co se stalo a když řekli, že ne, sedl jsem s nimi do auta o odjeli jsme k dílně. Zjistili, že tam nic nechybí, okolo auta to uzavřeli, odebrali stopy, vyptali se mě, jestli nemám nějaké nepřátele, řekli, že z toho auta asi stejně už nic nezjistí, ale odvézt že ho musí a až ho prozkoumají, jestli ho chci zpátky. Řekl jsem jim, co bych s ním asi dělal, ať mi dají pokoj, dají ho třeba sešrotovat, ať můžu jít zase spát. Na to mi řekli:
"No to nepůjde pane, to si budete muset nechat zlikvidovat na vlastní náklady a pak je případně vymáhat po pachateli."
"Jestli ho najdete," řekl jsem.
"Až ho najdeme," zamračil se nejstarší z nich, asi vyšetřovatel a mávl na mě, že můžu jít domů a kolega, že mě odveze. Sedl jsem k němu do policejního, docela divný pocit, i když vím, že na mě nic nemůžou mít, dojeli jsme domů, já si lehl do postele a usnul snad ještě před tím, než jsem dopadl na polštář.
A byl tu další den a po něm další. Na co jsem to sakra nechtěl zapomenout? Hm nevím, snad si vzpomenu, nejhorší je, že jsem schopný na to celý den myslet, nutkavě mi to bude znít v hlavě, dokud na to nepřijdu.
"Co tady děláš?" ozve se Venceslas.
"Utíkám před ledním medvědem," odpovím mu.
"Jo tak. Heleď víš, s kým se to včera bavil?"
"Nevim, s Oldou, s klukama, různě."
"Ne, myslím tu pěknou blondýnku v divnej filcákách."
"No a co s ní?" snažím se skrýt rozpaky.
"No to je ta holka z kavárny, jak jsem ti vyprávěl, s tím divným fotografem."
"Nekecej."
"No jo, čoveče, ta je pěkná, ty kukadla veliký. Škoda, že má tak blbej vkus, to bys u ní moh mít šanci, ha há."
"Fakt vtipný," už se asi červenám, ale v tom našem světle to ani nemůže být vidět. "Heleď a moh bys mi tu historku potom zopakovat ještě jednou?" objevil se mi v hlavě zárodek plánu, jak se mě neznámému děvčeti dostat do přízně.
"Jo, večer u rumíčku to proberem."
"Žádnej rumíček!" rozohnil jsem se a Venda se se smíchem odpotácel za svými záležitostmi neznámo kam, což mi ovšem nemělo zůstat dlouho utajeno. Celý den, dá-li se tomu tak říkat, už probíhal celkem normálně, na naše poměry, akorát Olda s Filipem se mi zdáli mnohem pracovitější, než jak jsem zvyklý, a to jsem si jich všímal spíš náhodně. Pořád odněkud vycházeli, něco odtamtud vynášeli, což u nás znamená převážně z kobek, různých mauzoleí a tak podobně, takže mi přišlo, že by mohli mít něco za lubem. No nic, budu to muset vážněji propátrat, přeci jenom co tu taky dělat. Kuželky z kostlivců mě moc nebaví, lebka se kutálí kam chce. Občas tu máme nečekané kino nebo jiné nečekané zážitky, teda spíš všechny zážitky jsou tu dost nečekané, něco se objeví, zmizí a tak všelijak.
Jako třeba včera, úplně divná věc se tu pohybovala, nejdřív jsem myslel, že je to tasmánský čert nebo speedy gonzales, prostě šílenou rychlostí se to tu prohánělo. Jenže když se to na chvíli zastavilo, byla to nejděsivější a zároveň nejvíc lítost vzbuzující věc, co jsem kdy viděl, a že já už toho viděl. Mělo to tvar kuličky velký asi jako půl člověka potažený takovou strupovatou kůží, asi to od někud koukalo a posouchalo, ale nedalo se poznat odkud, a místo končetin mělo jen takový hůlčičky, kterejma ale hrozně rychle kmitalo, běhalo nebo jak ten pohyb nazvat, no výslek byl takovej, že to vypadalo jako půl člověk velký varle s končetinama, který neustále se strašným vztekem lítalo sem a tam, jakoby chtělo někomu strašlivě ublížit a zároveň na něm bylo vidět, že nikomu ublížit nemůže, protože těma hůlčičkama nemá jak. A to se tu tak občas prožene, nevím kdy, nejsem schopnej vysledovat souvislosti ničeho, protože mi přijde, že tady nějaký souvislosti úplně neplatí, sice nějak jo, ale ne úplně napřímo, zkrátka mi chybí nějakej dílek skládačky. Což se potvrdilo třeba zrovna právě teď.
Z jednoho z hrobů se najednou vyvalilo mračno prachu, zaduněl gong jakoby zprostřed nebe a začal se odehrávat děj. Ne na plátně, staticky, děj obsáhl celý prostor:
Otčím se vracíval domů pravidelně opilý. Nejhorší bylo, když pil kořalku. A tu pil skoro vždycky. Po ní býval zlý, zákeřný a agresivní. Matka ovšem pila taky. A k agresivitě alkohol ani nepotřebovala. Dva šílenci, kteří vychovávají nevinné děti. Jak to mohlo dopadnout?
Dokud žil děda, měl jsem se aspoň na koho obracet. S babičkou se stejně jako rodiče kdovíjak nemuseli, ale na mě byl děda vždycky hodný. A pak jednoho dne, ještě mi nebylo ani deset let, zemřel. Byl jsem v té době na letním táboře. Mívali jsme tam každou noc služby na vrátnici, vždycky dvě děti po dvou hodinách. Ten den na mě vyšla služba od půlnoci.
"Úúú hodina duchů," smál se nám blbeček praktikant, kterému bylo jen o pár let víc než nám.
"Haha," říkám mu, ale úplně dobře mi nebylo. Ne, že bych byl strašpytel, ale trochu jo.
Dan, to byl kamarád, co byl se mnou na službě, se na mě vylekaně podíval.
"Myslíš, že je to pravda?" zeptal se mě, když praktikant odešel.
"Co myslíš?"
"No to s těmi duchy?"
"Neblázni prosím tě, duchové nejsou. Aspoň myslím. Tys někdy nějakýho viděl?" zeptal jsem se ho zase já.
"Neviděl no."
"Tak vidíš. Dáme auta?"
"Tak jo," souhlasil Dan.
Vytáhli jsme balíček karet s obrázky autíček a jejich technickými parametry. Ve dvou se hrálo blbě, vždy, když jeden druhého začal přebíjet, druhý mu to za chvíli začal oplácet a nedalo se vyhrát.
"Jdu se vychcat," zahlásil po nějaké době Dan a já zůstal na chvíli v budce sám.
Protože se styděl a asi i trochu bál, chodil na záchod do umýváren, kde se dalo rozsvítit světlo. Nevím, v té tmě a tichu mi přišlo skoro lepší dojít si ke stromu, kterých byla v okolních lesích pěkná řádka.
Nemůžu říct, že by mi služby nějak vadily, ale dokud mě nikdo nestrašil, snášel jsem to o něco lépe. Byla sranda, trochu dobrodružství, mohli jsme se bavit o naší milované praktikantce, vymýšlet, jak jí přesvědčit, aby nám dala pusu na dobrou noc, a tak dál. Takhle se ve mně usídlil podivný neklid, drobné napětí, kterého se nešlo jen tak zbavit. Měl jsem zkrátka pocit, že na tom doopravdy něco je.
"Ty jo, tak to bylo pěkně hnusný," vyrazil ze sebe Dan, ještě než se po příchodu začal usazovat. "Měl jsem normálně celou dobu pocit, jako bych měl někoho za zády. Tak jsem se pořád otáčel, ale nikdo tam nebyl. Zpátky jsem chvíli běžel. Hlavně to prosím tě nikomu neříkej," požádal mě.
"No jasný, já mám taky takovej blbej pocit. Za to může ten praktikant," zkusil jsem uklidnit Dana, ale hlavně taky sebe.
Zkusili jsme hrát dál auta, ale musím říct, že jsem byl hodně rád, když dnešní služba skončila a vystřídala nás další skupina. Když jsme šli z vrátnice zpátky k chatkám, musel jsem se pořád otáčet, abych se ujistil, že za mnou nikdo nejde. Jednou jsem koutkem oka zahlédl mihnout se obrys postavy, ale když jsem se otočil, nikdo tam nebyl. Do chatky a do postele jsem zapadnul tak rychle, jak to jen šlo, zavrtal jsem se pod peřinu a konečně se cítil alespoň trochu v bezpečí. To se mělo ale rychle změnit.
-------------------------
Ráno, když jsem se vzbudil, na události minulé noci jsem si skoro nepamatoval. Zato jsem si pamatoval na svoje sny. Teda sny, spíš noční můry. I když to taky není úplně přesné. Nejdřív jsem měl pocit, jakoby se mnou byl můj děda. Ten je ale 300 kilometrů daleko. Něco se mi snažil říct, dokonce se mu to i povedlo, ale už si nemůžu vzpomenout, co to vlastně bylo. Ale znělo to hrozně naléhavě a důležitě. Budu si na to muset zkusit vzpomenout.
Hned po tom jsem se probudil. Potřeboval jsem na záchod, ukrutně moc, na táboře se toho dělo tolik, že člověk nešel třeba tři čtyři dny vůbec a pak toho bylo na kila. Jenže jsem měl zase strašně divný pocit, do umývárek se mi vůbec nechtělo, mohlo být tak půl 4 ráno, všude hluboká noc, ticho, klid a tma. Normálně bych si tam dokráčel jako nic, ale ten pocit v břiše, že něco není v pořádku, drobounký strach a číhající hrůza mě donutili udělat to co nejblíž.
Dřepl jsem si vedle chatky a udělal, co musel. Směrem od umývárek se ke mně někdo začal blížit, a tak jsem si rychle nandal trenky a potichounku se odplížil zpátky do chatky. Naštěstí jsme se mohli na noc zamykat, vedoucí měli náhradní klíče. Zamknul jsem, viděl, jak se na mě Dan dívá a vlezl si na svojí horní palandu. Nebylo mi vůbec dobře, ale usnul jsem hrozně rychle, vlastně jsem si připadal, jako bych najednou upadnul do kómatu.
A potom se mi to zdálo. Byla to hrozná změť výjevů. Několikrát za sebou se mi stalo, že jsem křičel ze spaní hrůzou, chtěl jsem se probrat, ale nešlo to, ve spánku jsem sebou házel, zkoušel své tělo shodit z postele, abych ho donutil se probrat, ale ne a ne a ne. Někdo stál v chatce u mojí postele, šel z něj děsuplný chlad, já se strašně toužil probudit a nešlo to. Kdybych byl vzhůru, zbláznil bych se. Takhle jsem křičel a házel sebou a křičel.
Nevím přesně, kdy to přestalo, ale další, co si pamatuju, je spousta mrtvol, oběšenec, hroby, všechno v nějakém lese a taky kamarád, co se mi zabil na motorce, teda on to byl spíš kamarádův bratranec, já ho moc neznal, ale byl v naší partě braný za největšího frajera. A on se mi objeví ve snu, ale jakoby to nebyl on, spíš jeho skořápka, nebo jen nepovedená napodobenina bez duše, divný okamžik.
Nejdřív se na mě tak divně koukal, a pak mě zničehonic začal honit po lese s mačetou nebo co to měl, možná nůž, nevím, nebyl čas se soustředit, prostě jsem jen utíkal, ale ve snu se nedá běhat, takže se pořád přibližoval, neviděl jsem ho pořádně, měl jsem z něj jen hrůzný pocit a strach, co mi chce udělat. Vím jenom, že měl na sobě nějakou divně roztřískanou helmu, takovou tu jako po Němcích z války, jako mi ukazoval děda na obrázku.
Najednou střih a byl jsem doma ve své posteli. Teda zdálo se mi, že jsem doma v posteli. Hrůza se mě na chvíli pustila, i když jsem ji někde vzadu v hlavě pořád cítil. Tentokrát to bylo až příliš reálné. Konečně pohodlí. Uvelebil jsem se a přenesl se do říše snů. Přitom jsem už spal. Divný, ale vůbec mi to nedocházelo. Najednou se přede mnou objevilo světlo z kuchyně. A pak se mi zdála nejhorší noční můra mýho života. A pak už nic.
-------------------------
Probudil jsem se a nemohl se pohnout. To, co se mi zdálo, bylo strašné, hnusné, až příliš reálné. Vstát se mi podařilo, až když nás přišli budit vedoucí a praktikanti. Celý roztřesený jsem se nasoukal do trička a kraťas, vzal si kartáček a šel s ostatními do umývárek. Po cestě jsem Danovi vyprávěl o svém snu a snažil se s ním přijít na to, jestli se to nemohlo opravdu stát.
"Hele, já jsem z tý noční hlídky taky ještě vystrašenej, ale drž o tom hubu jo," začal mi potichu vysvětlovat Dan.
"Každopádně si myslim, že se ti zdaj takovýhle věci právě proto. Nesmíš se tím nechat moc unýst, jinak ti z toho hrábne."
"No tak to už mi trochu začalo," pošeptal jsem a vzpomněl si na noční zážitek.
"A tvojí mámě se určitě nic nestalo. Kdyby jo, tak už by ti někdo zavolal do kiosku nebo by pro tebe už přijeli policajti. Navíc tam máš ségru, že jo, to by se nemohlo stát, já vaše znám, to by tvůj táta nikdy neudělal," dokončil a já si uvědomil, co mi právě řekl.
Chtěl jsem totiž napevno zjistit, jestli je máma v pořádku, abych se uklidnil, ale neměl jsem jak to zjistit. Co to je mobil, to jsme tehdy ještě netušili. Jediný telefon byl na koupališti, kam jsme měli dneska jít. Sláva, mám našetřené nějaké koruny, zkusím mámě zavolat. Když jsme tam došli, ani jsem si nepoložil ručník na trávu a hned jsem běžel do telefonní budky. Vytočil jsem naše číslo, ale nikdo to nebral.
Do oběda jsem to zkusil ještě několikrát, ale stále dokola se ozývalo jenom tút, tút, tút, bez odezvy. Odpoledne jsme už na koupaliště nešli, takže jsem neměl jinou možnost, než na to zkusit zapomenout. Kdybych vedoucím řekl, že chci zavolat domů kvůli noční můře, mysleli by si o mě, že jsem nějaký poseroutka a maminčin mazánek. Takže jsem zatnul zuby a zkusil myslet na něco jiného.
Ale ani to jiné mi nebylo zrovna příjemné. Sice jsme celé odpoledne hráli fotbal a basketbal nebo posedávali a vyřezávali lodičky z kůry, ale hlavou se mi honila minulá noc a taky to, že mě čeká ještě jedna služba. Naštěstí bude už poslední, ale představa, že dneska v noci budeme muset chodit lesem, protože se koná celotáborová stezka odvahy, mě fakt neuklidnila.
-------------------------
"Tak, všichni se uklidněte a poslouchejte mě. Řeknu vám, jak to bude dneska probíhat," hřímal zvýšeným hlasem hlavní vedoucí.
Všichni jsme byli po večeři a napětím jsme ani nedutali. Nejmladší děti vypadali dost vyděšeně, většina holek byla zaražená a praktikanti byli hlavně znudění. Snad jen vedoucí se tvářili vážně, asi věděli, že mají za všechny zodpovědnost. Ono poslat přes 50 dětí v noci samotné do lesa a doufat, že to dobře dopadne, to asi není úplně nejlepší nápad. Vlastně vůbec nechápu, koho to kdy napadlo.
"Takže začneme v 10 hodin večer, to už bude úplná tma, nejmenší a holky půjdou po třech, aby se tolik nebály. Další pak budou chodit po dvou. Ano holky, vím, že se všechny nebojíte, kdo chce, může jít taky po dvou. Samy nechoďte, nechceme, aby se někdo ztratil. To je vlastně důvod, proč chodíte všichni po dvou. I když je to stezka odvahy, potřebujeme, abyste na sebe dávali pozor. Budeme vás vypouštět v pětiminutových intervalech. Každá dvojice či trojice dostane jednu baterku. Cesta bude vyznačená krepovými stužkami jako to znáte z denních her. Je to stezka odvahy, ale dopředu vám říkám, všechno je to jen jako, v reálu se nemáte čeho bát."
"Jasně Hi-fi," to byla přezdívka hlavního vedoucího, "nemáme se čeho bát. Jenom svých představ viď," to už jsem říkal Danovi. Bylo jasný, že půjdeme spolu, aspoň se podpoříme.
"Myslíš, že nás tam budou strašit praktikanti?" zeptal jsem se Dana.
"Hele myslím že jo, ale nevím, jak to letos udělají dlouhý, loni to bylo skoro na třičtvrtě hodiny. Já byl teda na prvním turnusu, ale asi to bylo pro všechny stejný."
Co?? Takovou dobu ve tmě někde sami, to upadli ne, honilo se mi hlavou. Začalo mi z toho být docela nedobře, ale nedalo se nic dělat, účast byla povinná, jako na všem tady, žádný výmluvy nepomáhaly, nechceš cvičit, neměl jsi sem jezdit, šup, kdo má strach, má smůlu, aspoň se ho naučí překonat. No co se dá dělat, za dvě hodiny to začne, tak uvidíme.
Přesunuli jsme se do chatky, převlíkli se do nočního a pomalu se šourali po táboře, stejně jako skoro všichni ostatní. Byli jsme všichni nervózní, nervózně jsme se i šourali a zkrátka ten strach na nás byl asi dost vidět.
"Tak co hoši," promluvil na nás zase ten stejný praktikant jako včera. "Už se bojíte? Hele to víte, že loni jsme to tu měli taky? Jenže na posledním turnusu se nám tam navíc objevil na stromě oběšenec. Předtím jsme ho vůbec nedělali, a když děcka chodili a říkali ty jo, ten oběšenec je jako opravdovej, přemýšleli jsme, kdo ho teda dělá, vždyť jsme všichni na stanovištích. Tak se tam Hi-fi šel podívat a hoši nekecám, von se tam u cesty úplnou náhodou ten večer oběsil chlap ze sousední vesnice, asi ani nevěděl, že tu děláváme stezky odvahy. Nesměli jsme o tom mluvit, aby sem ještě někdy někdo přijel, Hi-fi nechal děcka stezku dochodit, zahnal je do chatek a až pak zavolal policajty. Psalo se o tom jen v místních novinách, takže se to nerozneslo. A tak můžeme vesele pořádat tábory dál i se stezkama odvahy. Tak snad se letos nikdo neoběsí," mrknul na nás a odešel.
"Kokot," ulevil si Dan. "Fakt, ty vole já jsem asi málo vystrašej, to je fakt píčus tohleto," sakroval Dan a já se k němu v duchu přidal. Už jsem ale fakt nebyl vůbec klidnej.
"Stejně si vymejšlí, to by si nikdo nedovolil a Hi-fi kór ne," uklidňoval jsem sebe i Dana.
Ten ale už nějak neměl chuť mluvit. Ještě jsem zahlídl, jak se praktikant přitočil k partičce starších holek, mohlo jim být tak třináct, čtrnáct a začal jim něco vyprávět. Asi je chtěl postrašit stejně jako nás. Přemýšlel jsem, že bych ho šel napráskat Hi-fimu, ale oni by si určitě řekli, kdo jim to naprášil a praktikant by se po mě pak ty zbývající dny vozil. A při nočním hlídání by mi určitě provedl něco hnusnýho.
U hořící vatry, hlavního místa tábora, se objevil Hi-fi. Na sobě indiánskej oblek, pomalovaný tváře a začal bubnovat na takovej velikej buben, měl ho od pasu až k zemi. Vydával u toho takovej divnej zvuk, jako uuuu, ale víc z hrdla. A taky se tak divně pohupoval. Bylo vidět, že si to docela užívá, no je to šoumen. Každopádně teď už mu stejně nic naprášit nestihnu.
"Milí mladí přátelé," začal, "sešli jsme se dnes k iniciačnímu rituálu, který se předává z generace na generaci. Hloupí lidé z jeho uskutečňování upustili, ale my se vracíme zpátky ke kořenům. Dnes se vám dostane privilegia překonat svůj strach, překonat sami sebe, a díky tomu dospět. Začněte se řadit od nejmladších zde u bočního vstupu do lesa. Již tam na vás čekají sličné uvaděčky."
Ty jo mně je teprve deset, já ještě nechci bejt dospělej, pomyslel jsem si. Pak jsem se podíval ke vstupu a tam byly normálně zombí.
"Fuj," ušklíbl se někdo vedle mě, jak jsem se pomalu šoural na konec řady.
"Taky vám ten blbeček vyprávěl o tom oběšenci?" zeptal se mě ten někdo.
Podíval jsem se doleva a tam byla ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděl. A že jsem jich už viděl. Měla nazrzlý dlouhý vlnitý vlasy a byla to jedna z těch holek ze skupinky, co jsem viděl před chvílí. Trochu mě znervóznilo, že bych se s ní měl bavit, jakože co jí mám říkat, jakej má kapesní nůž? Ale hned jsem se dal do kupy a frajersky prohlásil:
"Taky. Bojíš se?" sakra, to se nepovedlo.
"Ani ne. Teda, trochu jo. Nechceš jít se mnou?" zeptala se mě a já zkoprněl, snad to nebylo vidět.
"No já mám jít s kámošem. Ale tak můžu no."
Trošku se ušklíbla.
"Tak běž s kamarádem, jestli chceš."
"Ne, ne, já to tak nemyslel, já s tebou půjdu, aspoň tě budu chránit."
"Ty, jo?" usmála se, ale tak docela vlídně.
"No, klidně před upírem. Nebo před zombí," kývnul jsem směrem ke vstupu do lesa, ke kterému jsme se pomalu přibližovali. Ze zombí se vyklubaly holky praktikantky, ale takhle ve tmě a na dálku to nebylo teda vůbec poznat. Jsem zvědavej, co bude v lese, snad ne ten oběšenec.
Když jsme se přiblížili ke startu stezky odvahy, zrzka se na mě malinko přitiskla. Dan byl kousek za náma, vyfasoval nějakýho mladšího vyděšenýho klučíka, takže mi bylo docela líto, že jsem se na něj vykašlal, ale teď už se nedalo nic dělat a on to určitě zvládne. On jo, ale netušil jsem, jaká tohle rozhodnutí byla chyba a kam až dovede mě.
"Hele, jak se jmenuješ, já jsem Kristýna, ale říkají mi Týnka?" řekla zrzka těsně před tím, než nás vypustili do lesa, kde byla mimochodem tma, ze který se mi dělalo úzko.
"Vítek," jen jsem ze sebe vydechl a už jsme museli běžet. Teda, běžet se nedalo, já nesl baterku, za druhou ruku mě chytla Týnka, což bylo teda zvláštní, já už za ruku s mámou nechodím dlouho, ale tohle bylo takový jiný, jako příjemný a teploučký.
"Koukej, támhle něco je, ááá," přitiskla se ke mě Týnka o něco víc, nádherně voněla.
"Neboj, to je jenom strom," posvítil jsem na místo, na které mi ukazovala.
"Fuj, tak jo, tak jdeme dál, pojď," pohladila mě po zádech tak, jako mě hladila maminka, ale tak nějak jinak. Fakt divný.
"Takže my teď spolu jako chodíme?" zeptal jsem se jí. Někdo starší by řekl asi dost blbě.
"No, po lese," usmála se.
Tak jo. Vůbec jsem jí nepochopil. Najednou se zastavila.
"Hele, koukni támhle, ale nesviť tam," řekla mi. "Co tam vidíš?"
"Nevím, něco světlýho, jakoby bílýho."
"To jsou určitě praktikanti, chtějí nás vystrašit. Obejdeme je, co ty na to?" navrhla.
"To nesmíme, musíme jít po stezce přeci," zkusil jsem ji přesvědčit.
"Tak ty seš takovej srabík jo. Bojíš se Hi-fiho?"
Nevím, kdo je tu srab, pomyslel jsem si rači jenom pro sebe.
"Hele tak jo, ale nepůjdem nikam daleko, ať se neztratíme, jo," řekl jsem.
"No jasně, neboj," ujistila mě.
Takže jsme je zkusili obejít tak, že jsme odbočili trochu doprava a sešli ze stezky.
"Když půjdeme tudy, tak se za chvíli napojíme na stezku a přečůráme je," zkusila mě ujistit, ale mně se to stejně vůbec nelíbilo.
Začínal jsem se už docela bát, za tmy v lese, když nemůžu svítit baterkou, to je fakt hnusný. Nic jsem jí neříkal, už jsem začínal litovat, že jsem nešel raději s Danem, ten by se sice bál, ale aspoň by si nevymyslel takovouhle věc. Objevilo se před náma nějaký křáčí, takže jsme ho museli obejít zase zprava, a tam byl nějaký kopeček. Přelezli jsme ho a zkusili se dát doleva.
"Neměla by tu už být zase ta stezka?" zeptal jsem se Týnky.
"No snad už brzy jo," zkusila mě přesvědčit. "Když půjdeme zase doleva, tak tam určitě něco bude."
"No ale jenom jestli nezatočila taky doleva," řekl jsem jí. "Já zkusím rozsvítit baterku."
"Ne ještě ne, to by si nás všimli," zastavila mě.
"Ale já skoro nic nevidím, už jsem poškrábanej, dvakrát jsem narazil do stromu a málem si vypíchnul voko a už chci bejt v chatce a už mě to nebaví," začal jsem pofňukávat, a už jsem ani neměl sílu se za to začít stydět, jak jsem už byl docela dost vyděšený.
"Hele tak jo, ale s tebou není žádná sranda, měla jsem jít se Zdenou," vyhrkla naštvaně.
"A já měl jít s Danem," vyštěkl jsem na ní a zkusil rozsvítit baterku. Jenže ta najednou nešla.
"Ty jo ona nesvítí," řekl jsem a už doopravdy začal natahovat.
"Ukaž, dej to sem," bylo v jejím hlase slyšet trochu nervozity. Začala baterkou cloumat, bouchat do ní, vyndala baterie, jenže jí upadly na zem.
"Sakra, pomož mi, spadly mi na zem baterky," vyjekla taky už trochu vyplašeně.
"No tak to je super, fakt," začal jsem být pro změnu naštvaný já. Holky, lepší je si s nima nic nezačínat.
"Tady nikde nejsou," zněla už docela vyděšeně.
"Já jednu našel. Kolik jich tam bylo?"
"Tři," polkla.
"Ach jo. Tak taky hledej už sakra," rezignovaně jsem vzdychnul a hledal dál.
"No jo," pípla.
Ale nic jsme nenašli.
"Hele tak se radši vrátíme zpátky," navrhnul jsem.
"Tak jo," řekla nakonec Týnka.
Jenže za tmy se nám nepodařilo najít ani ten kopeček, ani cestu, takže jsme se začali víc a víc ztrácet. A tu na mě někdo ze tmy tiše promluvil.
"Dej si pozor na levou stranu."
"Aaaaa," zařval jsem, v tu chvíli se zleva ozval šramot ze křoví a někdo na nás vyběhl.
"Aaaaa," zařvala Týnka.
Pořádně jsem neviděl, co se děje, jen jsem slyšel Týnčin křik a chropot a tak jsem se rozeběhl, co mi síly stačily. Řval jsem hrůzou, než mi došlo, že by mě to něco mohlo dohonit, a tak jsem zmlknul a běžel jako o závod, jenže jsem běžel spíš o život. Strachy jsem nemohl dýchat, stáhlo se mi hrdlo, jako bych už nikdy neměl popadnout dech. Chtěl jsem zoufalstvím brečet, ale nešlo to, jen mi stékaly slzy po tváři a já se pomalu vzdaloval od toho křiku. Občas jsem narazil v plném běhu tváří do stromu, takže jsem málem omdlel, bolelo to, až jsem nevěděl, jestli tu bolest vydržím, ale nezbývalo mi, než běžet dál.
Už jsem za sebou nic neslyšel, ale strachy jsem se nemohl zastavit. V dálce před sebou jsem uviděl drobounké světlo, snad to je lampa od silnice, co vede k táboru. Běžel jsem a běžel, už jsem nemohl, plíce mi sípaly, hlava třeštila, nohy dřevěněly, ale nemohl jsem se zastavit. A najednou tam byl. Přede mnou. Oběšenec. Posral jsem se.
-------------------------
Prý mě našli až ráno. Nemohl jsem mluvit, oči jsem měl vytřeštěné a koukal jsem někam do dálky. Když mě saniťáci nesli lesem, začali se ke mně sbíhat všichni lidi z tábora. Co mě ale zarazilo nejvíc, že tam byla i Týnka. Nešlo mi to na rozum, ta by tu přece neměla být, ale naprosto jsem si nemohl vzpomenout proč?
Odněkud zdálky se vynořil Hi-fi.
"Já toho hajzla zabiju," syčel, ale nemířilo to na mě.
"Týnko, dělej, přiznej se, byli jste spolu domluvený?" křičel na Týnku.
"To bys neměl Hi-fi, třeba to nevěděla," snažila se ho uklidnit Marta, jeho zástupkyně.
"Hovno. Kdyby to nevěděla, tak by se taky posrala," dorazil to Hi-fi. "Až se ten kokot praktikantskej vrátí, tak ho normálně uvážu ke kůlu a zapálím vatru."
"Ale no tak, pane vedoucí, máte tady na to moc svědků," pokáral ho saniťák.
A pak už jsme jeli. Moc toho nevím, asi jsem byl nějakou dobu v nemocnici, asi docela dlouho, ale moc jsem to nevnímal. Byla za mnou máma, hodně brečela, otčím taky jednou, ale tomu to bylo celkem šumák, zaslechl jsem jen, jak říká:
"Já to tvrdil vždycky, že je to magor."
Přišlo i pár kamarádů, ale moc ne, asi je nechtěli pustit rodiče. A stejně nevěděli, co mají říkat, když já nemluvil a jen civěl před sebe.
Až mě jednoho dne pustili domů. Už jsem mohl trochu chodit, i na záchod a tak, tak se jim o mě nechtělo starat.
A tak jsem ležel, před zeď, kam jsem v obýváku civěl, mi dali televizi, pak mě přesunuli do pokojíku a tak pořád dokola. Máma hodně plakala, otčím hodně pil a já hodně civěl.
A pak mě jednou v noci vzbudil ten samý hlas, jako jsem slyšel v lese.
"Vem si pušku," řekl mi.
Ani na vteřinu jsem se nerozmýšlel, seskočil z postele a z vedlejšího pokoje si vzal otčímovu opakovací pušku, se kterou jsme jezdili na kachny. Byl to náš jediný společný čas, když mě učil střílet.
Pušku jsem nabil do plna, vrátil se do pokoje, dal pušku pod peřinu a lehl si vedle ní. Chvíli se nic nedělo. Ale pak se vrátil otčím z hospody. Začal vyvádět, hulákat, matka za ním vyběhla, ať dá konečně pokoj, že kluk potřebuje spát.
Všechno jsem to viděl ze svého pokoje jako na dlani, protože náš byt byl jedna dlouhá nudle s kuchyní na jednom konci a mým pokojem na druhém. Mezi nimi byl jen obývák, ale nikde se nezavíraly dveře, jen občas mi přivřeli na noc zašupovačky.
Rodiče se začali hádat, otčím matku povalil na zem, sedl jí na prsa, začal na ni plivat, nadával jí, řval že všechno není jen o tom, ona na něj křičela, ať si klidně poslouží ubožák, zkoušela na něj plivat zpátky, řvali, nadávali si do hovad a krav, matka se mu snažila vyprostit ze sevření rukou, ale nešlo jí to, pak mu něco řekla, neslyšel jsem co, ale on se najednou rozzuřil ještě víc, byl jako běsný, natáhl se na kuchyňskou linku, kde ležel náš největší nůž, a jak byl v sedu na matčiných prsou, přibližoval jí nůž ke krku, šílenství v očích, ubožák, matka ten nůž chytala do holých rukou, všude byla krev, matka už bolestí čepel nože nemohla udržet, svěsila ruce a otčím se rozpřáhl, že jí jedním švihem prořízne hrdlo.
"Týnko," řekl jsem jen, než vyšla rána. Mířil jsem mu na hrudník a snad jsem se i trefil, protože pak už si zase nic nepamatuji.
-------------------------
Neboj se, jednou tě odsud musí pustit. Hlavně už jim neříkej, že slyšíš hlasy. Nech si nás pro sebe.
To byla matka. Otčíma jsem trefil rovnou do srdce, chválil mě pan policista i pan primář, když se mě pokoušeli vyslýchat. Jenže zas tak dobrý střelec jsem nebyl, protože jsem vystřelil i podruhé a druhou kulkou prostřelil matce spánek. Všichni si myslí, že omylem, když jsem mířil na otčíma, ale už jsem neudržel tak těžkou zbraň vzpřímenou, takže ústí kleslo o něco níž. Já si tím tak jistý nebyl.
Tohle už mi nikdo neřekl, ale slyšel jsem sestry na chodbě, jak se o tom baví, když si mysleli, že je neslyším. Oni si vůbec všichni myslí, že je neslyším, když pořád jen civím do zdi. Jenže já je slyším. A ne jenom je. Slyším i dědu, který mi tak dobře radí. A slyším i otčíma, který na mě křičí z pekla. Na to si nikdy nezvyknu. Je to fakt hnusný. Odporný. K zešílení. Všechno zatuhne, čas zmizí, jako bych byl v jiné dimenzi a slyším jen hlasy, ani to nejsou hlasy, jen takové šustění:
Víš kolik je venku zlých lidí? Víš kolik je jich potřeba odplevelit? Tak si nemysli, že se tu budeš flákat. Nás jsi mohl a je ne??
…………………………………………………………………………………
"No tak to byl teda brutus. To se ti tu děje často?" zeptal se Vendelín, který byl celou tu dobu se mnou a sledoval, jak se u celého toho filmu, výjevu, nebo co to bylo celý třesu hrůzoul
"No tohle je zrovna ten nejhorší, ale zase ho dneska vidím poprvý. Některý se ale objevujou mnohem častěji. Ještě nemám vypozorovaný, s čím to souvisí."
"No ale uvědomuješ si, že to není normální?"
"Ty vážně pořád nechápeš, kde to jsme viď?"
Já tam asi nedojdu. Zase potřebuju. Vždyť jsem byl doma, než jsem vyjel. Co když tam nebudou záchody? Jsou tady někde? Ještě, že jsem si nechal takovou rezervu. Můžu si ještě dojít. Jo tady.
Minuty plynou, ale ze samé nervozity to nejde. Nebo to ani nemá jít a je to nervozitou? Sakra, co budu dělat, když tam budu potřebovat. Před lidmi mi to nejde. Budeme doufám mít pauzy? Sakra jak to bude probíhat. Mám pocit, že se rozpadnu na kusy. Nejradši bych tam nešel. Jako vždycky a všude. Ale tohle je má největší šance s tím něco udělat. Musím to zvládnout. Možná se na to i těším, i když mi to tělo nedovolí, je to drobounký pocit překrytý čirou fyzickou hrůzou.
Tak jo, já to vzdávám, už musím jít, sakra jak to, že už tam budu mět být, a stejně to nešlo. Himl sakra už kurnik. No jo, už tu nemůžu zůstat, tak jdu. Umýt ruce, zkontrolovat, že jsem tam nic nenechal, hlavně ať teď nikdo nepřijde. Nějak se klepu, to je směšný, ha ha, no ale hlavně ať teď nikdo nepřijde. Tak jo, už to mám, utřít, sakra mám vodu na kalhotech, to vypadá, jak když jsem se po to, no sakra, zkusím to vysušit, ale jak, musím si to krýt taškou. Ach jo, to už nestihnu usušit. Musím jít. Sakra kde to je. Říkali tady doprava a v prvním patře. Ta paní vypadá, že se nemůže na nikoho ani povídat, ta tam jde určitě taky. Měl bych jí pozdravit, ale radši ne, budu dělat, že jí nevidím, kouknu se ještě támhle, než tam půjdu, jo to je zajímavá nástěnka, tak jo, už je pryč, nebudu muset jít s ní, to je dobře, tak jo, to zvládnu, jdu na to, fu fu, tady doprava, nahoru, doprava, jo to bude tamhle, jsem tu, uf, uf, dý den. To bylo dost potichu, sakra, no radši se na ně nebudu moc koukat. Jo tady jsou záchody. Ale hned u místnosti na jídlo, sakra tak to budu stejně chodit dolů, ještě by mě tu někdo slyšel.
Tak jo, teď a tady už to nebudu zkoušet, říkali, že máme sedět v těch křeslech, který bude teda nejstrategičtěji umístěné, celou noc jsem nad tím přemýšlel a stejně si nejsem jistý, musím se rozhodnout, zatím nejsou skoro žádná zabraná, tak naproti dveřím nebo napravo ode dveří, naproti dveřím by na mě bylo moc vidět, okej, tak napravo ode dveří, tam budu mít nejlepší přehled, okej, tak jo, jdu do tohohle, to je moje křeslo.
Zapadnu do něj, je to to pohupovací, dělám, jako že neexistuju, když někdo přijde, tiše mu odpovím na pozdrav, spíš to ani není slyšet. Sakra neměl bych si přesednout? Lidi přibývají, poslední šance, tak to moje křeslo už je zabrané, sakra, tak asi zůstanu tady, ale co když to nebude ono, musím to vydržet, ale jak. Hlavně doufám, že po nás nebudou chtít, abychom se představili, ale ono to tak asi bude, ale snad ne, musel bych to zvládnout, proto jsem tady, ale snad ne dneska, ach jo.
Už je to skoro zaplněné, teď přichází terapeutka, kam si asi sedne, tuhle neznám, ta je pěkná a doktorka je tu, né poslední volné místo je vedle mě, takže budu sedět vedle doktorky, ona je sice hrozně hodná, ale to mě bude moct pořád pozorovat, uvidí, jak jsem nervózní, sakra ach jo, tak jo, ona mi nic neudělá, ale je to stejně divný. Všechno je divný, já jsem divnej, jak to asi bude probíhat? Tak jo, začíná mluvit.
…
Konečně pauza, musím na záchod, půjdu radši dolů, přezout se, stihnu to za čtvrt hodiny?
…
Skoro ne, ale aspoň to trochu šlo, to je ta paní, co se mnou šla ráno, hlavně se nedívat do očí, ještě bychom spolu museli mluvit, taky chodí radši dolů. Tak a jsem zase tady. Aspoň že se v tom křesílku cítím celkem v bezpečí, jakoby na mě nikdo nemohl. Poslední bezpečné místo. Co to říkali, že budeme teď dělat? Relaxace? To jsem zvědav, co to bude.
---
Hm, to bylo těžký, já fakt nezvládám sledovat instrukce a ještě se podle nich řídit, hlavně vůbec nevím, jestli jsem to dělal dobře, co když viděla, že to dělám špatně, asi jo, tamto mi vůbec nešlo, určitě si o mě myslí, že jsem úplně neschopnej, ale tak snad jsou tady na to zvyklý, ha ha, no nevím, stejně. Co bude teďka? Nějaký úřadování, trochu oddech. No a nakonec nám budou říkat něco o programu, co se bude dít a tak, sakra co to je společná expozice, to jako budem muset všichni společně někam jít, tak to je super, tak to mám celý tenhle týden zkažený, to zas nebudu být schopný myslet na nic jinýho než na to, co to bude a co tam budeme dělat. Ty jo, ještě, že to je dneska zkrácený, to jsem rád, že nemusím jít na společný oběd, ani si nedám svačinu, už se těším domů, tak jo nashle, nashle, ahoj, hurá pryč, hlavně se nemuset s nikým bavit, uf auto, tak jo ty jo já jsem dobrej, já jsem to zvládnul, první den, za mnou. No jo, ale jak to zvládnu zítra, to bude zase něco. Ale vypadá to, že nás nebudou týrat, snad na nás budou hodný, ty jo to je mazec, ach jo, no hustý, tak jo, jedu domu, fu, fu, oukej.
…………………………….
Dneska jsem málem nevyjel z domu, jak jsem pořád kontrolovoal, jestli je všechno vypnutý, zavřený okna, zavřený dveře, zavřený kohoutky, vypojený věci ze zásuvky, prodlužovačky nesmí být v zásuvce, co kdyby byla vadná, dům by vyhořel a všichni v něm umřeli, já bych se pak musel zabít. Co teprv rychlovarná konvice, tu když necháš na svým místě, bude vadná, tak začne hořet hned. A vyplavit dům taky nechceš. A zloději. Kde jsou kočky, abych je někde nezavřel, hlavně se s nimi musím rozloučit, co kdybych je už nikdy neviděl. Mám svý kolečko, a to mi nesmí nikdo narušit, jinak ho můžu dělat znovu, navíc každou věc musím udělat osmkrát, takže to pak už děláš znovu, nesmíš to udělat čtyřikrát, to je špatný, ani třináctkrát, čtyřka je součtem sum třináctky, pak je špatná šestka a devítka, ďáblova čísla. No a když to mám skoro hotový, tak mi do toho vleze ona, fakt super, pak se diví, že se dívám naštvaně, když to musím dělat znova. Teď zamknout, taky osmkrát, hlavně nezlomit klíč, opatrně, teď osmkrát zacloumat dveřmi, počkat, udělal jsem to osmkrát nebo devětkrát, super, takže teď znouvu, radši osm krát osm opakování pro jistotu, snad mě nikdo ze sousedů nevidí, mysleli by si, že jsem blázen. Uf, musím jít, tak jo, otočím se a jdu, teď ještě zkontrolovat okna okolo domu zvenčí, tak a teď se ještě osmkrát otočit na dům a zkontrolovat okna. Ty jo ten čas, to je na nic, to skoro nestíhám, zase, a to jsem si nechal takovou mezeru.
Cesta hrozná, samý nervy, samí šílenci předjížděči, já musel taky předjíždět, abych to stihl, sice to jedu podruhý, ale vůbec si to nepamatuju a ta navigace taky hlásí jak blbá, moc brzo, takže super, nestíhám a musím se vracet, ty vogo teď ještě kolona tady na sjezdu no já už se z toho fakt, kde zaparkovat, jo místa je dost, tak dobrý, honem, osmkrát zkontrolovat okna, že jsou až nahoře, ručku, šaltpáku, vystoupit, osmkrát zkontrolovat kontrolku alarmu, že je zamčeno, zaramplovat dveřma, taky osmkrát a můžu jít, ještě se osmkrát otočit a jsem tady, konečně a dokonce to stíhám, ale musím jít ještě na záchod, musím jít dole, co když mi to nahoře nepůjde, to by bylo hodně trapný, ty jo to je ta paní ze včera, naštěstí kouká k zemi, takže mě nevidí, uf. No zas mi to nejde, tak dělej, musíš se vyčůrat, za deset minut to začne, ať to stihneš, nesmíš přijít poslední, ale musíš se vyčůrat, sedět tam hodinu a půl nejde, tak dělej. Nesmím myslet na to, že musím, pak to snad půjde, to jsou nervy, že já sem lezl, moc jako blázinec to nevypadá, spíš jako pěknej hotel s kancelářema a tak, dokonce tu připravujou krásný křídlo asi na nějakej koncert večer, hurá už to jde, tak jo, uf uf, stíhám to? Jo stíhám, jo, honem nahoru, to je pěkná paní, co jde proti mě, je to pacientka nebo zaměstnankyně? No tady doprava, dobrý. Ježiš všechny nějak pozdravit, dý den, to bylo teda hodně potichu, přezout se a rychle zaplout do svýho křesýlka.
Tak už to začíná, druhej den, to jsem hlavně zvědavý, co je to ta společná expozice na programu, to zní hodně hodně děsivě. A hlavně doufám, že tu nebudu muset dnes mluvit. Cooooooo? Všichni musíme říct, jak se po včerejšku cítíme. Fak fak to nedám, srdce mi buší na plný obrátky, duto v hlavě, co budu říkat, musím si to připravit, ale co, jak se cítím, musím zkusit poslouchat to děvče, co mluví přede mnou. Ty jo ještě že je pátek, no ale to znamená už v pondělí tu společnou expozici, sakra, tolik stresu najednou asi nezvládnu. Dobrý no, domluvila jedna paní a teď mluví ta holčina, vypadá to na kolečko, sice nikdo nikoho mluvit nenutí, ale je to jakoby trochu nátlak, je to trapný, když se nikdo dlouho nemá k mluvení a když to jde jakoby dokolečka tak to je ultratrapný nemluvit. No tak dobrý, tak jsem asi na řadě, tak jo, jdu na to, uf, uf, uf.
Ty vydo hustý, já jsem to zvládnul, to je úleva, sice jsem říkal nevím ani co pořádně, asi jsem mluvil dost potichu, ale paní doktorka mě pochválila, že jsem to zvládnul, tak asi dobrý. Ale vysvětlila mi tu společnou expozici a je to přesně takový peklo, jak jsem si představoval. Ještě dneska do oběda se musíme dohodnout, jaký společný odpolední výlet v pondělí podnikneme. Takže tam budu sám, s cizíma lidma, bez bezpečnýho místa v křesílku, asi se budou chtít nějak bavit, mluvit, že jo, no to bude straaaaašný, ach jo, ach jo, proč já sem lezl. Ta holčina, co teď mluví, už tu jednou byla. A mluví docela zajímavě. Asi mám taky obavy z toho, jak to tady bude probíhat. A koukám většina lidí jí přikyvuje, teď si je trochu pokradmu prohlížím, víc děvčat, se mnou už je tu jen jeden starej pán a pak taky koterapeut s paní doktorkou, jakože už něco umí, ale asi se zaučuje, moc tomu nerozumím, ale ptát se ho nebudu rozhodně ne. No holek se bojím, ale toho pána asi taky, teď bude svačina ve společnejch prostorách, snad se nebude chtít nikdo bavit, rychle si sním rohlík a pak ještě dolů na záchod, snad to nebude nikomu divný, že furt chodím dolů, ta paní šla taky, tak aspoň tak, hlavně se teda nějak víc nepotkat, jo tak jde po chodbě proti mě, letmo letmý pohled a jako úsměv trošinku z obou stran, tak asi bude v pohodě, i když se tváří, že to tu skoro nezvládá, no já se asi netvářím jinak no.
Relaxace, pak je hned zhodnocení týdne, protože tenhle pátek nás nechtějí zavařit, tak dobrý, na tu expozici půjdem jen tady po městě, holky už to znají, tak dobrý, snad nás povedou, když už v tom není taková nejistota, je to o trochu menší stres, ale pekelnej stres to je pořád. Dost se těším domů, mám dost, sice bezpečný křesílko je fajn, vymluvit se by mohlo bejt taky fajn, aspoň na normální terapii mi to dost pomáhalo, ale mluvit před tolika lidma je prostě strašný, každej si tě prohlíží, posuzuje jak jseš trapnej, k ničemu, nula, filcka, hrozný, hrozný, hrozný fakt. Snad to nějak zvládnu, rozloučit se a rychle pryč, nashle ahoj, tak v pondělí a úprkem k autu, hlavně se už nemuset s nikým bavit. Přede mnou víkend, co budu dělat, no mám naplánovaný nějaký věci povinně nepovinně, jako sport, odpočinek, expozici, nějakou povinnost, takže úkolů docela dost, asi je udělám všechny hned dneska, ať to mám hotový, že jo.
"Náš vztah to není partnerství, my nežijeme jako partneři, ale jako dvě nezávislé osoby. Já se jí snažím vysvětlit, že některé její reakce mi spouštějí traumata z dětství a tak reaguji jakoby na ně, tak jak bych reagoval v té situaci jako dítě, jenže ona neslyší, nebo spíš neposlouchá, projde jí to ušima, něco se tam v mozku odehraje a odpluje to pryč, jen si řekne, můžeš si říkat, co chceš, já si to stejně udělám po svým. Nebo se z ní stane jed plivající noži sekající odporná hnusná zrůda, která mě děsí tak, že se stáhnu, je horší než matka. To bývalo lepší, když byla dřív úplně zablokovaná a jen mlčela, nereagovala už vůbec nikdy. Každý si jede po své ose, naprosto se míjíme, nemáme vztah, jen souběžné životy, které se víc a víc vzdalují, nic kromě dcery nás nespojuje, jen ta společná minulost, která stála za nic, protože byla v duchu manipulace a podvolení se jejím potřebám nebo mé snaze zalíbit se, dospělého vyzrálého tam nebylo ani z jedné strany nic. Tak na čem bychom měli stavět, na naprosto prohnilých bažinatých základech, na vratké konstrukci ze sirek a špejlí, které můžou už brzy shořet? A my teď balancujeme na její špičce, ale už ve třech, s tím malým tvorečkem, který nasává každé naše gesto, každý výraz, škubnutí hlavou, projevení zájmu i nezájmu, intuitivně se stahuje, jakoby se naše hádky týkaly jeho, přitom mi křičíme na sebe, chudáček tvoreček, v dospělosti bude vyhledávat podobné vztahy, protože takové chování bude pokládat za normální a normalizované, snad se nám ještě povede tenhle trend zvrátit, jí už bezpodmínečnou lásku dokážeme dávat najevo, ale sobě navzájem? Copak to jde vypěstovat si znovu lásku k člověku, kterého vlastně neznám a který je mi vlastně ve spoustě svých vlastnostech odporný? Když až teď mám konečně otevřené oči a vidím, co jsem se naučil ignorovat, abych přežil. Když celý život nedělám nic jiného, než že se snažím přežít, takže je to pro mě přirozené a běžně přirozené je mi cizí?" domluvil jsem, oddechl si, jakoby ze mě spadla veliká tíha.
Terapeut si poposedne, terapeutka zůstává soustředěná. Kam se dívá nevím, já se lidem moc do očí nedívám. Žena mlčí, oba čekáme, kdo promluví teď.
Terapeut kouká doprava nahoru, usilovně přemýšlí.
"Chtěla byste se k tomu nějak vyjádřit?" osloví mou paní.
"Já se ho snažím pochopit, ale on už přestává být normálně fungujícím člověkem, hlavně proto, že tak strašně pije."
Vrtím hlavou.
"No opravdu, pije skoro každý den, když je mu dobře, i když je mu zle."
"No tak ňák si tu hlavu musím vyčistit, po všech těch sračkách, co se mi tam uhnízdily," malinko zoufale se ohradím.
"A myslíte si, že je to funkční strategie?" zeptá se terapeut. "Myslím tím jestli je to dlouhodobě udržitelné a vede to k tomu, že jste spokojený?"
"No spokojený asi ne, ale funguju."
"No právě že nefunguje, přijde z práce, opije se a jde spát. A když má volno, tak pije od rána, protože ho všechno tak bolí, že nic jinýho než panák mu nepomůže, aspoň tak si to omlouvá," řekne manželka a zadržujíc slzy se natáhne pro kapesníčky, které jí účastně podává terapeutka.
"No tak teď to vypadá, že jsem tady za největšího hajzla já, že jo," ohradím se.
"Takhle na terapii nefungujeme, tady nejsou zlí ani hodní, snažíme se tu hledat příčiny vašich partnerských potíží a ukázat vám možnosti, jak s nimi pracovat. To, jestli to přijmete, nebo ne, je už potom na vás."
Pokývu hlavou, jakože rozumím, ale nemám moc co k tomu říct. Zamyšleně koukám. Atmosféra mi přijde sice tíživá, ale takovým pročišťujícím způsobem.
"Samozřejmě nejsem odborník na závislosti, ani kolegyně pokud vím není, ale na první poslech by se ve vašem případě skutečně mohlo jednat o nějakou formu závislosti. Každopádně vám dám kontakt na jednoho pana doktora, má trochu nekonvenční přístup, ale myslím si, že by vám mohl vyhovovat a s ním můžete probrat vše okolo závislostí. Vaše paní může jít s vámi jako doprovod, pokud vím, ale nemusí, tohle rozhodnutí je čistě na vás."
"Já si myslím, že bys tam měl jít Lesi," vzlykne má paní a mě je jasné, že mé cesty by se teď měly ubírat právě tudy. Zdá se, že takovéto zkoušky mi připravili snad sami bohové.
Asi bych se vám měl k něčemu přiznat. Brečívám. Teda tak jak může duch brečet. Ale ten pocit, že mi slzy kanou po tvářích tam je. A bolest. A smutek. A hrůza z nenapravitelnosti toho, co jsem udělal.
Mohl s ní být pořád a přitom s ní nikdy nemohl být doopravdy. Nemohl ji vzít do náruče, když brečela, nemohl ji rozesmát, když jí bylo smutno, nemohl s ní hrát její dětské hry, nemohl se nechat chytit za ruku a dovést do pokojíku, nemohl s ní snídat, svačit, obědvat ani večeřet, nemohl s ní usínat a cítit její rozpálené tělíčko oddechovat poklidným spánkem spravedlivých. Mohl se jen dívat a pozorovat. Okolo něj byla jen bolest, bolest, bolest. Zabil by se, kdyby mohl, ale tuhle možnost už vyčerpal. Ani si už nepamatoval, proč se vlastně tehdy zabíjel, ale muselo to být něco malicherného ve srovnání se stavem, ve kterém se momentálně nacházel, s pocity, které momentálně prožíval.
Byly dny, kdy dokázal jen sedět a koukat se na ni nebo spíš skrze ni. Tiše seděl a trpěl. Bylo mu jasné, že takhle může sedět donekonečna a nic se nestane. Byl na své utrpení sám. Sám samotinký. Neměl se s kým poradit, komu se svěřit. Časem začal trpět samomluvou, mluvil sám se sebou, nadával si, vyčítal, ječel, křičel, brečel. Chvílemi si připadal jako ve snu, ve zlé noční můře, jak si vlastně mohl být jistý, že pořád nespí, jak by to mohl poznat? Štípal se, bouchal hlavou do zdi, házel sebou, díval se dovnitř sebe a tu jakoby zahlédl malinké zlatavé semínko, pidiminimikrosemínečko, které mu najednou vlilo krev dožil, obrazně řečeno. Vůbec nevěděl jak, nedovedl si to racionálně zdůvodnit, ale věděl, že jednou bude všechno v pořádku, že to sice bude trvat dlouho, ale pokud tentokrát půjde krok za krokem cestou, která je tu před ním, tak tentokrát dojde do cíle, ale nesmí dělat hlouposti a snažit se z ní odbočit, jinak spadne do ještě hlubšího slzavého údolí.
A tehdy se rozhodl, že to zvládne, kvůli ní, té malinké andělské bytosti, která byla jeho dceruškou. Bude na tomhle světě, bude ji ochraňovat, bude jí pomáhat, bude tu vždycky pro ni, aby si dokázala na světě najít svůj kousek štěstí, aby zbytečně netrpěla a měla se vždycky na koho obrátit. Ještě nevěděl, jak to udělá, ale věděl, že tohle je jeho úkol. Vždycky byl, akorát si ho sám svojí ukvapeností v mnohém zkomplikoval.
A to je ta potíž s fenomenologickým přístupem k románu, jak se ho snaží uchopit třeba Milan Kundera podle svého Umění románu a jeho rozpravy s Christianem Salmonem m/ž?. Protože zkoumání situace je vždycky možné až ex post, až když se situace udála a je tak nutně ovlivňována interpretací toho, kdo ji zpětně rekonstruuje. A co víc, v okamžiku, kdy se situace děje, nikdy nejsme schopni obsáhnout celý její kontext, ba co víc, častokrát ani pořádně nechápeme, jaká situace se právě děje, pořád se jen doptáváme, co jsi myslela tímhle a proč říkáš tamhleto, nebo situaci necháme vyšumět do ztracena, protože i když je možné, že jsme pořádně nerozuměli tomu, co se nám snažil náš protějšek říct, nebo jsme vůbec nechápali, co se okolo nás děje, necháváme to být, protože není možné se vracet ke každému okamžiku, kdy mohlo dojít k nedorozumění, protože bychom pak celý život mohli trávit tím, že bychom se ujišťovali o významu dávno minulého. Potíž ovšem nastává ve chvíli, kdy se stane něco významného a my musíme reagovat, aniž bychom měli ten luxus čtenáře románu zamyslet se, zanalyzovat, poslechnout si věci znalého vypravěče a třeba si říct ať si a číst dál. My v životě kolikrát musíme reagovat, aniž bychom na to byli vycvičeni, připraveni cokoliv udělat a tak stojíem zkoprnělý úžasem, surreálným pocitem aha, ono se to doopravdy děje, to není jako v televizi, kde je minuta dlouhá tak dlouho, jak je právě potřeba, mě tu opravdu někdo přepadnul a chce moji peněženku a já nedokážu udělat ten kung fu judo krav maga kop, který jsem si vždycky představoval, že v takové situaci udělám.
Jeden okamžik. Románová jednotka času, která může být jakkoliv dlouhá. V opravdovém životě ovšem trvá jako lusknutí prstu, zaregistrujeme ho, až když je po něm. A tak i náš hrdina zaregistroval ono lusknutí svého vazu až ve chvíli, kdy bylo pozdě si ho rozmyslet. Existují fotky lidí, kteří právě skočili z mostu a jejichž jeden okamžik je tu právě zachycen. Co nám řekne jejich tvář? Dá se z nich vyvodit něco univerzálního? Jsou sami překvapeni svojí odvahou, mají strach, úlek, úděs, žasnou nad tím, že to skutečně udělali? Nebo dokonce litují, že skočili? Údajně litují přeživší pádu do řek, že skočili. Jenže pravda je taková, že umřít musíš opravdu chtít a jakmile přejdeš most na druhou stranu, zpátky už se nevrátíš, a to platí pro kohokoli, ať už odchází dobrovolně či ne, protože ten poslední krok musí už udělat každý sám. Je to jako když máš skočit do šíleně prudkého tmavého tobogánu, do trychtýře třeba a ten strach, který pociťuješ, se změní v radostné očekávání ve chvíli, kdy se odhodláš skočit.
"Je to na nic viď," ozve se najednou vedle mě. Koukám kolem sebe jako blázen, protože většinou, když se mi zdá, že na mě někdo mluví, tak to je na někoho jiného. Nebo se mi to úplně zdá. Nic moc.
"Jo, já tě vidím, jsem vedle tebe," ozve se znovu ten stejný hlas. Jak tak jakože sedím na bílé zvětralé skále a koukám do moře (jsem na Krétě, na otočku), tak vedle mě po levé straně sedí cosi. Nevím, jak to popsat, nemá to ostré kontury, i když se to o ně asi snaží, ale zárověň mi to připomíná něco nebo někoho, koho už jsem někdy viděl.
"No jestli jsi mě viděl, to nevím, ale bát se mě nemusíš. Začal jsi se trochu bát, že jo, duchové a tak. I když ty jsi vlastně taky jakože duch. No prostě se neboj no."
"Je to hodně blbá otázka, když se Vás zeptám, jaktože mě vidíte? uctivě jsem zavykal, přece jenom pořád nevím, co nebo koho to mám před sebou.
"Spíš bych řekl tradiční, ale záleží na tazateli, to neber jako urážku. Spíš mi řekni, co si myslíš ty? zkusil mě ten asi duch rozhodit.
"No vzhledem k tomu, že mě za tu dobu ještě nikdo neviděl, neslyšel, neporadil, nic, tak budeš asi bůh?
"Jóhohó, to by bylo fajn. Ale trefil ses v jednom, jsem tu proto, abych ti poradil. Jsem takový patron sebevrahů."
"Tak o tom jsem nikdy neslyšel."
"To nikdo, on totiž aspoň co já vím doposud v žádném náboženství žádný patron sebevrahů neexistoval. Jste taková ostrakizovaná skupina, pořád nechápu proč."
"Tak je to pořád vražda, i když sebe, to už mi tu došlo."
"To bohužel zastírá podstatu, je to jen společenská shoda na pojmenování fenoménu, ale proč na tom panuje taková společenská shoda. To by se bez toho všichni pozabíjeli?" filosofoval si on/a.
"Asi dáváme dětem špatnej příklad," zkusil jsem mu tedy pomoct.
"To je pořád mimo podstatu. Sebevrazi jsou ti, kteří na světě nejvíc trpěli, trpěli tolik, že už to břímě nemohli unést. A tak jim to osolíme i po smrti? To se mi nezdá správné."
"Že jo, to jsou moje slova, kdo to vymyslel takhle blbě?" trochu jsem se rozčílil.
"Na to ti neodpovím, zatím bych začal jednoduššími otázkami. Jako třeba proč myslíš, že jsem tě nechal tak dlouho čekat, než jsem se ti ukázal?"
"No to by mě taky zajímalo," pomyslel jsem si nevěda, že pro nás jsou myšlenky jako slova.
"Mohl bych ti tvrdit, že jsem tě chtěl nechat přijít si na svou verzi toho, co se s tebou děje a přijít si na to důležité. Částečně by to byla pravda. Ale úplná pravda je, že jsi můj první případ, a tak jsem tě chtěl chvíli pozorovat."
"To snad nemyslíš vážně, víš, jak jsem trpěl?"
"A víš jak trpělo tvé okolí, když ses zabil? Jedním z důvodu toho, proč jsi tady, je, že si máš odžít utrpení všech, kterým tvoje smrt ublížila, včetně tebe samotného, zjednodušeně řečeno. A ne, nikdo si to nevymyslel, je to vlastně přírodní zákon, to je asi nejbližší pochopitelné vysvětlení všech těchhle procesů."
"…"
"Vybral jsem si tě jako svůj první případ, protože tvoje dcera mi hodně pomohla, vlastně pomůže. Pro bytosti mého typu už neplatí zákony příčiny a následku, tedy ani časová omezení. Zkrátka chci ti co nejvíc pomoct, a tak tě chci nechat co nejvíc přemýšlet a co nejvíc prožívat. Využij ten čas tady a tu relativní svobodu, kterou ti to dává. Vím, že nepředstavitelně trpíš hladem, žízní, touhou po doteku, po emocích, po kontaktu. Ale to je součástí následků tvých činů. Uklidním tě, není to na věky, jak se v některých vírách tvrdí. Není to ani očistec. Poradím ti. Pozoruj a přemýšlej. Hlavně o své dceři. O tom, co k ní cítíš. A proč jsi pro ni i teď pořád důležitý." Dokončil svůj téměř monolog náš patron a nechal sedícího sebevraha o samotě, v zamyšlení, za nekonečného šplouchání vln, jejich rozbíjení se o pobřeží a opětovného vynoření se kus od pobřeží.
A tak šel čas. Trávil s dcerou většinu toho svého, až na chvíle, kdy byla k neutěšení, kdy plakala, kdy nevěděl, co si počít. To pak nechával veškerou péči na matce a klidil se do bezpečné vzdálenosti. Ne, že by jindy mohl s péčí pomáhat, ale co tak vypozoroval, dařilo se mu s s malou komunikovat, především výrazem své tváře, tónem svého hlasu, jeho zabarvením, které dával svým sdělením. Přišlo mu, že by mohl říkat skoro cokoliv, hlavně když to bylo správným tónem. Opravdu vypozoroval, nebo o tom byl alespoň přesvědčený, že mu rozumí. Ale ukonejšit se mu ji nikdy moc nedařilo, spíš upoutat její pozornost. Nevěděl, co přesně viděla a slyšela, nevíme to ani my, ale můžeme se domnívat, že to bylo spíš světlo než postava, spíš lehký vánek než slova.
Nutně vyvstává otázka, jestli někdy pomyslel na svou ženu, jestli vůči ní cítil ty samé pocity jako vůči dceří? To momentálně nedovede říct. Je natolik zaplaven emocemi, že nedokáže racionálně uvažovat. Je natolik zahleděn do sebe, že nedokáže myslet na druhé, ani na svou ženu - vdovu. Mohli bychom na něj za to být naštvaní, ale buďme prosím shovívaví a nechme ho projít si jeho cestou. Podívejme se přitom na jeho paní alespoň my. Cítí se zrazená, naštvaná, bolestivá, mívá vztek i záchvaty nenadálého smutku, je zaplavená emocemi a přitom musí v reálném světě fungovat. Dolehla na ni nutnost péče o dceru, zároveň díky ní pociťuje přívaly štěstí. Nechápe, jak jim to mohl udělat, bez rozloučení od nich navždy odejít. Častokrát se choval sobecky, ale tohle přehnal. Jakoby na ně házel vinu za všechno zlé, co se mu kdy v životě přihodilo. Byla smutná a musela fungovat, nejen s tím malým tvorečkem, ale i v domácnosti, mezilidsky a v neposlední řadě úředně, na to vás nikdo nepřipraví, zemře vám manžel a vy musíte vše dokládat, vyplňovat formuláře, že to je pravda, že jste si jeho smrt nevymyslela a zařídit pohřeb, poslouchat všechny ty chvalozpěvy na něj, ale vás nikdo nepochválí a málokdo upřímně polituje, vždyť to je strašné, on má klid, no to se má, ale já ho mít jen tak nebudu. Mamka za mnou nepřijede a nikdo mi skoro nepomůže. Jen tu hypotéku utáhnout bude teď síla a že musím kvůli vdovskému a sirotčímu důchodu doložit jeho smrt, zase!!!, to si to nemůžou předat, vždyť sedí v jedné budově, ne-li kanceláři, u á á á.
A tak sedí u postýlky a kochá se jejími baculatými tvářičkami, jak ve spánku klidně oddychuje, tělíčko jak plyšáček a najednou vidí, jak se vzbudí, pohlédne na něj, jen na zlomek sekundy a pak se rozpláče. Přibíhá její maminka, kterou vzburcovala chůvička, bere ji do náruče a utěšuje ji prsíčkem s mlékem. Miminko mrkne pohledem směrem k němu, jakoby chtělo říct: To je bájo, a zase zavře očička.
On zůstává ohromen. Určitě ho viděla. Nebo alespoň viděla něco tam, kde byl. Nedělal si iluze, že by měl stejnou formu jako za života, ale třeba alespoň záblesky světal či lehký vánek na tváři dával najevo, že je tu a že je tu pro ni. Nikdy se neměl dozvědět, co vlastně konkrétně jeho dceruška vidí, ale už teď mohl tušit, že jí to v životě přinese víc potíží, než si uměl představit.
Tak ne, kecám, sice jsem zabral hned, ale pak jsem se probudil a celou noce se převaloval a nemohl už zabrat. Příliš mnoho vjemů. Všechno, co se stalo, se mi pořád dokola honilo v hlavě. Neměl jsem se toho už nikdy zbavit, ale to jsem v tuhle chvíli absolutně netušil. Chtělo se mi usnout jenom proto, abych na chvíli vypnul a nemusel myslet, ale měl jsem dojem, že ani ve snech by mě nečekal žádný klid. Když už jsem to převalování nemohl vydržet, vstal jsem, otevřel si pivo, uslyšel to nádherné tssk, pořádně si loknul a pustil si televizi. Jenže pocit, že se brzo zblázním, mě ne a ne opustit.
Pořád. Pořád se mi to všechno honilo hlavou. Rozhodl jsem se, že se ožeru. Nebylo to rozumné, ale už jsem to nemohl vydržet. Snad to potom aspoň trochu poleví. Dal jsem si panáka Jägra, takový pohřební pití, muhaha, pomyslel jsem si, když jsem ho do sebe kopnul. Úleva trvala asi 5 vteřin a potom nanovo. Takže dalšího panáka. A ještě. U pátýho jsem trochu zabrzdil, protože z toho ledovýho drinku mi začal zamrzat mozek. Což je vlastně dobře, ha há. Pustil jsem si hudbu, ale nebylo to ono, tak jsem to pořádně ohulil, basy doprava a teď začala ta pravá jízda. Tvrdej rock, pak ale přišly smutnější věci, já je zalejval, zalejval, až jsem najednou byl na šraňky.
Co ale bylo zvláštní, že mě pořád štval. Štvalo mě pomyšlení na něj, pociťoval jsem pořád hroznou nenávist, ani jsem nedokázal pomyslet na to, co mojí holčičce udělal, jaký utrpení to muselo být pro ni. Měla přeci přijít úleva, aspoň trochu úlevy se mělo dostavit, k čemu je to všechno potom? Že už takhle nikomu neublíží? Okej, ale nejsem poslední spravedlivej, i když u nás soudy v tomhletom stojí za nic, za znásilnění padaj podmínky a to si ještě oběti musejí procházet neustálým připomínáním u výslechů, u soudů u odvolání a pořád dokola, nikdy nemají šanci ten hnis ze sebe dostat, léta trvá, než to můžou elementárně zaléčit, tak co potom mám cítit já. Já já já jenom já. Je divný, že po chlastu vidím vždycky tak krystalicky jasně. Copak je to možný, místo aby mi zastíral mysl, tak mi ji projasňuje. Asi jsem díky němu i klidnější, mám větší rozvahu. No jo, ale udělal bych to znovu, nebo bych to řešil jinak? A jak? Má něco takovýho vůbec řešení? Tohle všechno mi běželo hlavou, zatímco jsem se nalejval dál a dál. To bude ráno byla poslední myšlenka, která mi probleskla hlavou, než jsem upadl do alkoholickýho komatu. Jen jsem koutkem oka zahlídl ženu, jak vypíná hudbu, když přišla domů z práce. Ani nevím, jak vypadala, smutně, asi.
Probudil mě zvonek. A do pí.., policajti, už si pro mě jdou, byla první myšlenka, která se vynořila. A znovu zvonek. Jenže v mým stavu jsem se nebyl schopnej zvednout z gauče, jak se mi motala hlava. Znáte ten stav, kdy si myslíte, že jste už střízlivý, protože jste se tak vožrali, že jste nestihli do rána vystřízlivět. Tak přesně ten stav jsem teď prožíval. Jenže mě hrozil hroznej průser, teď mi to došlo, co jsem udělal. Ajaj. To bude zlý. Budu dělat, že nejsem doma. No to ale vyrazej dveře. Ale jestli si mě takhle odvedou, tak to nedám, to fakt nedám, ty jo. Připlížil jsem se k oknu v koupelně, aby si mě nevšimli a zpoza žaluzií vykouknul ven. Uf to je Franta, co tu chce? Dobelhal jsem se ke dveřím a zkusil nahodit masku střízlivýho, i když skleněný oči a dech mrtvoly (!) mě prozrazovaly.
"No co je," opatrně jsem otevřel dveře a opíral se o zárubeň.
"No šéfe kde jste, my nevíme, ne kterou zakázku se teď máme vrhnout a hlavně máte u sebe plány, že jo," opáčil mi dosti opatrně František, jeden z mých zaměstnanců. Rozjet si po revoluci dílnu byl nápad mojí ženy, dělala mi i účetnictví, ale na zaměstnance jsem byl sám. Člověk si tu sebranku musí hlídat, jsou vod komošů zvyklý krást a tohohle zvyku se těžko odnaučit. Čili asi budu muset jít do práce. Nejdřív mě napadlo dát klíče od kanceláře tady Františkovi, ale upřímně netoužím po tom, aby se mi kdokoliv z nich hrabal v papírech, ještě by zjistili, kolik beru za m2 stánku a chtěli by přidat, nebo nedejbože podíl. To jo, vydělej si hochu.
"Jo já trochu zaspal, dám se do kupy a přijedu. Vlastně ne, seš tu autem?" došlo mi, že služební auto mi včera shořelo na dvoře dílny a naší Mazdu má žena v práci.
"Jo jo, jsem šéfe, chcete hodit? Mimochodem co se to dělo na dvoře, že je tam ohořelej pickápek?"
"Sám nevím, včera mě s tím otravovali policajti, asi nějaký vandalové se nudili, hajzlíci nějaký," doříkával jsem, zatím, co jsem se napasovával do Frantovýho Favorita. Pěkný auto mimochodem, asi ty svý zaměstnance dost přeplácím, když si můžou něco takovýho dovolit.
"To máš nový Franto?" zkusil jsem ještě navázat konverzaci.
"Jasný šéfe, funglovka, dobrá barva co, zelená jak má bejt, jak lahváček, ho hó."
"No jasně, lahváček," navalilo se mi na blití. Ale budu to muset dneska ňák vydržet, lepší to mít pod dohledem, jestli jsem v dílně včera, vlastně ne, už předevčírem, něco zapomněl uklidit, ať si toho nevšimnou. No do zpěvu mi nebylo celej den, spíš double utrpení. S každým šustnutím papíru jsem se lek, že si pro mě jdou četníci, do toho návaly horka, blít jsem nakonec musel několikrát, jen jsem periferně registroval chlapy, jak se mi pro sebe posmívají, že neumím pít, a ještě v pracovní den přijít zlitej, to bych je prej vyrazil, no myslí si, že je neslyším, naštěstí tu mám mikrofony natažený z dílny, důvěřuj, ale prověřuj a mám tu nainstalovaný i kamery, co kdyby náhodou. No ty vole kamery," vzpomněl jsem si najednou a jak ve mě hrklo, tak se celej barák o kousek snad i posunul. Rychle musím smazat záznamy, jak jsem na to mohl zapomenout, no to mohl bejt óbr průser. Ještě, že se četníka nenapadlo zeptat, přece jenom pořád je to dost drahá novinka, asi nečekal, že je budu mít zavedený v takovýhle dílně. Díky bohu za předsudky.
K snídaňo obědu jsem si nechal dovízt ze závodky gulášovku a zelňačku, takže odpoledne se mi udělalo už celkem dobře, vlastně jsem měl i takový jako záchvaty euforie, že se to všechno tak dobře podařilo. Jó bezstarostnost je nebezpečná pro všechny zločince, na tu nakonec všichni dojedou. Ale já určitě ne. Jenže já ani nevím, jestli toho bazmeka někdo postrádá. Asi se budu muset zajet zeptat k němu domů. Nebo radši jen na čumendu okolo baráku, jestli tam u něj někdo neslídil, benga třeba. No každopádně bych moh dělat banky s klidem, jsem už skoro profík, tak co, dukáty navíc se vždycky hodí, vypral bych je přes firmu, no co, táhlo mi hlavou, když jsem navečer zavíral dílnu a mával poslednímu ze zaměstnanců.
"Nezapomeňte chlapi, zejtra před kongresákem v 7 hodin, jasný?!" trochu jsem je ještě pokibicoval, na lidi musí bejt přísnost. Že bych si dal jedno na spravení? Ale ne, zejtra musím být v práci, dám si jenom doma lahváče a hurá do pelechu.
"Když jsem přijel domů, bylo tam takový divný napětí, žena na mě moc nemluvila, dcera byla u sebe v pokojíku. Ale když vylezla, bylo to snad ještě horší. Ne že by to pro mě nebylo doteď zlý, ale můj malej miláček jakoby na mě byl naštvanej.
"David se ztratil tati," upřela na mě svůj pohled a nevím, ale asi jsem chvíli zaváhal, no jo no, nejsem v tom kovanej, asi nebudu žádnej lumen zločinec.
"Jak to víš?" byla první věc, která ze mě vypadla.
"Byla jsem u něj doma, chtěla jsem mu říct, že jsem si to nechala projít hlavou a že ho půjdu udat na policii, ale když jsem k němu přišla, měl na dveřích od bytu policejní pásku a sousedka mi řekla, že ho tu už dva dny nikdo neviděl a jeho holka to prý nahlásila už včera. Ale já nic nehlásila, ten hajzl má snad ještě jednu," procedila moje malá holčička mezi zuby ze zoufalého vzteku. Co jí mám vyprávět, že mi bylo jasný, jakej to je grázlík, od prvního pohledu na něj, že takovýhle typy znám, že jsem byl svým způsobem podobnej a tak dále a tak podobně. Pořád dokola ty stejné chyby, až dokud se neukáže někdo moudrý, kdo se z chyb předků dokáže poučit. Ale my jsme to nebyli holčičko.
"A to myslíš, že zdrhnul?" zeptal jsem se celkem přiblble.
"Já nevím, asi jo, ale kam a proč by zdrhal, on si je sebou tak jistej, že by klidně byl schopnej na ty policajty jít sám a ještě mě obvinit, že ho křivě obviňuju," byla v obýváku samá vina na vině. Ale kdo je vlastně čím vinnen? No já bych to měl jasný.
"Broučku já jsem dneska hrozně utahanej, proberem to zejtra jo," použil jsem univerzální rodičovskou odpověď.
"Ale tati.."
"Už jsem řek, dobrou."
"Dobrou," a odešla s takovým smutkem v očích. Ale co jsem měl dělat, jsem fakt vyšťavený.
"Že jsi mu nic neudělal?" podívala se na mě manželka s hlubokým strachem v očích.
Od posledně se tu staly dvě hlavní věci. Především se tu krom tý Bestie objevili ještě Sára, to je taková zvláštní holka, havraní vlasy na delší mikádo, velkou náruživost v očích. A spolu s ní tu přibyl takovej malej vystrašenej klučina, blonďatý vlásky, droboučkej a v očích čistej strach. Prostě tu stáli u zdi, když jsem přicházel domů. Nevím, jak to, ale bylo mi jasný, že já a tihle tři jsme nějak spříznění. Každopádně bylo jasný, že se o ně musím postarat. Jenže jak. Chtěl jsem je nechat bydlet u sebe, ale ani se nehnuli. Lámal jsem si s tím hlavu celý týden, protože krom Bestie se ani jeden z nich nehnul. Pak jsem si ale řekl, že jsem tady toho asi nějakým způsobem pánem, a tak bych se s nimi mohl zkusit nějak vypořádat. Bestii budu muset pohřbít hodně hluboko, protože mi nejen že nahání strach, ale mohl by být opravdu nebezpečná. Pro Sáru a malýho klučíka bych zároveň mohl udělat nějaký Bezpečný místo (nevím, kde jsem na tohle přišel, najednou to tu bylo), pro každýho svý a zároveň takový, abychom někde mohli v bezpečí být všichni spolu. Mám to jako úkol týdne, i když tady se čas počítá dost těžko, vlastně vůbec. Krom takovýho občasnýho jasnýho světla pokrývajícího všechno nad námi, který doprovází burácení a hřmění, jak když má skončit svět, tak je tu fakt jen a jen šeravo. Hodiny nemám a jak měřit čas jinak, to vážně netuším. Na základě toho jsem dospěl k přesvědčení, že tady čas neexistuje.
Rozhodl jsem se tedy jít si po svých, a jak tak jdu, přijdu k plakátu na zdi, který hlásá:
Dnes večer koncert kapely HŘBITOVNÍ VESELÍ. Vstupné láhev zelené, fernetu nebo rumu. Občerstvení na vlastní náklady. Prosíme neohlodávat kosti. Kdo bude přistižen, bude upálen nápojem Světlo na konci tunelu, jehož děsivé následky si nepřejte zažít. Jako předkapela vystoupí VASILŮV RUBÁŠ, z čehož vyplývá i dress code události. Přineste louče, bude tma. Možná se přidá i někdo z kapely Plexis.
A o pár set metrů Vendelína, jak plakáty vylepuje. Řítím se k němu, když si všimnu, že se u hlavní zdi staví normální koncertní pódium.
"Ty ses úplně pomát ne?" ptám se ho zvýšeným hlasem, ale pořád ještě v klidu. "Tady chceš dělat koncert?"
"Nechci, dělám," odvětil mi lakonicky.
"A kdo ti to povolil?" rozčílím se trochu víc.
"Ty jo nikdo, tady na nic povolení nepotřebuješ, v tomhle chaosu, kterej tady máš," uhodil hřebík na hlavičku a já už neměl síly se s ním dohadovat.
"A co to je to Světlo na konci tunelu, nějakej dryák jo, výčepní lihovina kterou chceš upalovat lidi zaživa?"
"Zaživa ne, zevnitř, je to půl panáka absintu a půl panáka alpy franzovky. Dáš si tři a ocitneš se na druhý straně, to ti garantuju." Jen jsem protočil panenky kolem dokola hlavy a zadíval jsem se na pódium. Stavěli ho všechno kluci, co znám. Michal, Jarda, Honza Pokorný, co není nic tak odporný, Kačer, Filip, Petr a samozřejmě kápo Petr Brumlich, nejlepší člověk, jaký jsem kdy poznal, svatej muž, alespoň podle mýho mínění. Šlo jim to od ruky, jsou to profíci, akorát mi není jasný, proč maj jenom černý reflektory. No nic, uvidíme večer. Zatím se jdu připravit jako vždycky na tyhle akce, jak říkaj herci nalíčit se. Na to, že je ráno, mi ty 2 piva a 3 fernety neudělaly vůbec špatně.
Zároveň jsem díky tomu našel odvahu probrat s Vendou jednu choulostivou záležitost. Našel jsem ho, jak vyrábí něco jako stojan na kola, sice tu kola nemáme, ale stojan ze žeber umrlce, ten zase nemá nikdo jiný.
"Potřebuju s tebou něco probrat, nic pracovního, neboj, ty stejně nepracuješ," povídám Vendelínovi.
"A co asi dělám teď blbečku," vysměje se mi láskyplně Venda a povídá, co prý potřebuju.
"Heleď, mohl bys pro mě určitě něco udělat, viď. Takovou blbost no, asi ti to tak bude připadat, ale já bych potřeboval, abys mi pomohl s tou Andulkou, víš, jak tu tuhle byla."
"Jak jako pomoh, svázat jí nebo co?"
"Ty vole jsi blázen, samozřejmě že ne, potřebuju, abys jí sledoval."
"No, to můžu, jestli se tu někdy objeví."
"Říkala, že sem chodí každý den si odpočinout."
"Hm, tak jo, a co bys potřeboval zjistit, kde bydlí nebo co?"
"To ani ne, spíš bych potřeboval zjistit, kde bydlí ten její milenec nebo kluk nebo co to je, jak jsi mi o něm tuhle vykládal."
"Ty voe proč potřebuješ tohle vědět, chceš ho ňák sejmout nebo co?"
"Proč bych to dělal a vůbec, ty jsi pořádnej úchyl asi ne? Co to pořád vymejšlíš za šílenosti? Prostě potřebuju vědět, kde bydlí, abch si s ním moh promluvit, úplně normálně, zeptat se ho na něco."
"No dobrý dobrý, tak mi řekni, v kolik sem ta holka tak chodí a já ti to teda zkusím vysledovat."
"No, to bude trochu problém, v kolik."
"Jo no jo vlastně, tak až ji někdy uvidíš, tak mě zavolej, někde budu."
"Hm, to bude nenápadný teda."
"No jestli máš lepší nápad."
"..."
"Tak vidíš, dáme jedno?"
"Ty vole já nepiju, kdy už to pochopíš?"
"Od kdy, od fernetovýho rána?"
"Jak mám asi přestat, když mám takovýho kumpána, to mi řekni?"
"Neřeknu, já přestat nechci, mě se to líbí?"
"Mně právě ne, ale nevím už, co s tím mám dělat, asi půjdu do léčebny."
"Jo tak to jo, ha há," vysmál se mi můj nejlepší kamarád a já tak pochopil, že u něj s ničím vážným asi nikdy nepochodím. Budu se asi opravdu muset obrátit jinam.
Jak se blížil večer, začala se tu scházet pestrá směska postav a figurek. Všechny jsem je znal, to bylo trochu divný, ale většinu jsem nějak nedokázal zařadit. Desítky, spíš stovky tváří, který v mým životě chvíli byli, a pak už nebyli. Stíny, rubáše, letmý úsměvy, významný pohledy, holky, kluci, děti, starší lidi, fakt pestrá směska. Plus jedna taková holka s divným úsměvem na tváři. Jakoby se mi vysmívala. Dlouhatánský blond vlasy, postavičku jako cvičitelka aerobiku, znám ji, znám, ale nechci ji znát. A přitom tu za mnou pořád chodí, pořád je mi v patách, ale nic neřekne, jen potměšile kouká. A když chci jít za ní, prostě si zmizí. No a všichni tihle divnouši přišli na koncert týhle kapely. Fakt divnej vkus přátelé, je vidět, s kým se stýkáte, no se mnou, že jo.
Kapela se na pódiu začala rozehřívat, snad na nás nepřijdou benga, hygiena nebo starej Potužník. Jakmile spustila první song, lampy, svíčky, hřbitovní lampiony se daly do pohybu a celý ten prapodivný soubor postav se začal pohupovat do rytmu.
"A vezmem to rovnou od podlahy, teda spíš ode dna, naším největším hitem. UMŘÍT." a dav se rozjásal. Rockové riffy kytar se zařízly do vzduchu, basa rozduněla prostor a bycí rozjely zběsilý rytmus:
Umříít
já nemám strach,
umříít
změnit se v prach
umříít
jó to bych chtěl
umříít
nemám kam bych už šel.
Umříít
to je můj sen
umříít
noc změnit v den
umříít
už na mě čeká
umříít
černá je moje deka
umříít
nebude nic
umříít
bude mi hic
umříít
proč ne a proč jo
umříít
půjde to samo.
Jsou obrazy, který se mi pořád vrací, nemůžu je dostat z hlavy, v různých obměnách a souvislostech jsou mojí součástí. Žádný z psychologů mi nikdy neřekl, jestli to někdy pomine, jestli dokážu zapomenout, čím víc to budu mít zpracované, tím to bude slabší a já nevím jaké další možnosti by mohly být, ale zkrátka aby už to bylo pryč. Jsou to pro mě pekelná místa, zdroje všeho zlého, nikdy nekončící traumata, která ne a ne oslabit své působení na mou psychiku. Všechny terapie pracují s relaxacemi, meditací a já nevím s jakými sračkami, někdo to řeší tak, jiný tak, ale stejně je to nakonec o tom, že se jim vypovídáš, oni pokývou hlavou, maximálně vyzkouší nějaký postup, který přinese momentální úlevu, ale nikdy se nikdo nedotkne jádra, protože ho nikdo netuší, respektive si s ním neví rady a není ochotný to přiznat, že všechny ty roky studia, tituly, sbírání zkušeností jsou zkrátka na některý věci krátké, že na to nemají vyřešit tvoje potíže, že ti můžou dát jen falešnou naději, i když ani to oni neslibují, že bude líp, je to trend současné psychiatrie, neříkat diagnózu, neříkat prognózu, neříkat pokud možno nic, nafarmakovat, poslat za někým jiným, ten vyřeší akutní potíže a tím to končí. Připomíná mi to řešení nádorů na mozku, je jich tak velké množství druhů, tolik možných umístění, že pro každý může existovat úplně jiný způsob řešení od pozorování po operaci a tedy diametrálně odlišná prognóza. A tam ti taky neřeknou, zhebnete, nebo budete žít do sta let a bude vám hej, když už, tak řeknou maximálně co s tebou teď aktuálně provedou a dál se uvidí. A ty si maximálně hledáš na internetu a jsi zmatenej, protože podle toho, co tu čteš, je u tvýho onemocnění 53% smrtnost, šance dožití víc jak 5 let je 10%. Mluvím teď o nádorech nebo o komplexním PTSD? Masakr, že. Jenže u čisté chirurgie vědí kam říznout, nebo kam by řízli, kdyby na to v dneší medicíně existovaly postupy či technologie. Ale u psychiatrie. Tápeme ve tmě, musela by být upřímná odpověď. Maximálně máme krátce hořící louče. Ale jinak vám můžeme snad zvýšit kvalitu života, respektive snížit jeho nekvalitu, abych byl přesný. Ale žít normálně, natož fungovat jako lidé ve vašem okolí, to už nikdy nebudete. A nebudete vy ani nikdo jiný schopný vašemu okolí vysvětlit, proč i když vypadáte celkem v pořádku, možná trochu unavený nebo naštvaný, tak proč nejste schopen pracovat. Mladej člověk, akorát se fláká, já bych mu dal. A to si nemyslí cizí lidé. To si myslí vaši nejbližší, tedy ti, kteří by jimi měli být. Ti opravdu nejbližší trpí s vámi, protože by chtěli pochopit, ale nemají prostředky. Jak někomu vysvětlit, kolik peripetií v jednom dni zažívá člověk třeba se ztrátou sluchu. Nikdy si nebude zdravý člověk schopný uvědomit, co všechno podvědomě dělá na základě sluchových podnětů. To, že si nemůže promluvit standardním způsobem s druhým člověkem, to je možná až to nejmenší úskalí, i když také velice nepříjemné. A vysvětlit člověku, co to znamená žít s úzkostí. Možná ve virtuální realitě strávit jeden den, tak, aby měl člověk skutečné fyzické prožitky toho, co je to deprese, toho, co je to úzkost, toho, co je to sociální fobie, toho, co je to OCD. Mohlo by to na lidi mít podobný efekt, jako když se astronauti podívají na Zemi z oběžné dráhy a mají aha moment. Něco takového by bylo fajn moci poskytnout blízkým lidí s nejrůznějšími psychickými nemocemi.
"Jmenuji se František svobodný pán z Harrachu a Benátek, Gróf Pasecký. Pokud mě chcete nějak oslovovat, stačí pane barone. Učím na lesnické fakultě, mám tedy i akademické tituly, ale těmi víceméně opovrhuji. Ale pro pořádek jsem RNDr., PhD., doc. Pokud budete mít odborné otázky, kontaktujte prosím mou asistentku a domluvíme si termín. Ale k tomu, proč jsem tady. Lékař mi tvrdí, že jádrem mých potíží je snad nějaká narcistická porucha osobnosti. Prosím vás jak muže být osobnost porouchaná, copak existuje nějaký její prototyp? Jsem dokonalý takový, jaký jsem, stejně jako my všichni tady. To, že si tohle společenské zřízení dělá nárok na jakousi normativitu, i když je psychiatrická a psychologická věda v plenkách nebo spíš na úrovni středověku, to je prosím směšné, se vší úctou paní doktorko, děláte, co je ve vašich silách, ale řekněte, copak opravdu něco víte, něco racionálního, na čem by se daly postavit základy vaší práce. Možná neurobiologové něco tuší, ale stejně nedokážete testovat, které látky se nám v mozku nedostává. Ale to sem nepatří, omlouvám se. No zkrátka mám deprese a úzkosti, jako asi většina z vás a musel jsem kvůli tomu jít na neschopenku. Přicházelo to postupně, ale ke konci už jsem si nedovedl představit, že vyjdu před třídu a budu přednášet. Předám slovo někomu dalšímu, třeba dokolečka, to je nejjednoduší."
Paní doktorka pozorně poslouchala, snažila se nehodnotit laicky ty, které měla před sebou, ale přistupovat k nim profesionálně. I tak se občas neubránila problesknutí myšlenky, kterou nemohla nahlas vyslovit, úsudku o pacientovi, který by si nejspíš na první dobrou udělal kdejaký laik. U tohohle pána by to ani nebylo nic těžkého, ale dnes jí na srdci ležela trocha roztržitosti, a tak ho poslouchala na půl ucha. Neúčastnil se tohohle stacionáře koneckonců poprvé, jeho anamnézu i diagnózu znala. Vzpomněla si totiž na svého otce. Ne na muže, který ji vychoval, ale na svého pravého tátu, kterého nikdy nepoznala. Byl to taky takový sobecký parchant? Kdo ví.
Rozhlédla se okolo sebe, jen očima, nápadně nenápadně, i když tady se stejně všichni koukali do země před sebou, do neurčita, hlavně aby nemuseli s někým zkřížit pohledy. To nikomu z nich z nějakého důvodu nedělalo dobře. Všichni seděli schoulení v pohupovacích křesílkách z Ikei, takových těch jako pětka bez horní čárky. Ideální pro vytvoření intimní zóny, do které vám nikdo nesmí, pokud ho tam dobrovolně nepustíte. Pro většinu z nich to bylo jejich první bezpečné místo v životě.
Po panu baronovi přišel na řadu dobře vypadající muž, čímž je myšleno především dobře udržovaný. Perfektní účes i zastřižený plnovous, módně leč decentně oblečený, patrně drahé hodinky na rukou. Nikomu věci neznalému nebylo jasné, proč je vůbec tady. Zatím se to neměl nikdo dozvědět, protože si stále držel svou neproniknutelnou masku.
Poslední muž ze skupiny seděl téměř naproti zbývajícím dvěma. Bylo zvláštní, že se sesedli vedle sebe, ale možná to bylo spíš logické. Dynamika skupiny je vždy zajímavá a vypovídá mnohé o jejích účastnících. Byl to živote naprosto zdevastovaný chlapík. Byl z nich taky nejspíš nejstarší, i když o prvenství soupeřil s jednou celkem zachovalou paní. Byl docela upravený, ale ve starším oblečení, snad z charity a měl v sobě velikánskou vnitřní nervozitu. Kdyby ji mohl vypustit ven, rozvibroval by se jako největší robertek v zemi. Takhle byl akorát strašlivě nešťastně vypadající. Utrousil pár slov o tom, jaký měl včera den, ale bylo vidět, že se mu moc nechce mluvit. O pauze se s nikým nebavil, což tu bylo v naprostém pořádku, tady se nevyvíjí žádný absurdní sociální nátlak, vše je o dobrovolnosti a postupném otevírání se.
Vedle bohatého pána sedělo děvče s rozcuchanými vlasy, ležérně oblečené do mikiny a džínů. Ze všech tady byla asi nejnervóznější a nejúzkostlivější. Paní doktorka se na ní několikrát podívala, aby jí dodala odvahy do dalšího sezení. Kdyby jste se okolo ní prošli, ucítili byste zápach známé byliny. S jejím užíváním měla problémy, jednu dobu jí snad pomáhala na úzkost, ale tenhle dojem byl jen zdánlivý. Ve své podstatě její problémy akorát prohlubovala. Jenže co máte dělat, když nic jiného neznáte, nikdo vám nenabídne pomocnou ruku, nikdo ani netuší, že vám není dobře, nebo je jim to úplně jedno. Byla na začátku svého léčení, a tak nevěděla nic o užívání antidepresiv, antipsychotik neřkuli benzáčů. Naštěstí hned napoprvé natrefila na perfektní lékařku, která ji poslala sem a tady se jí poštěstilo hned podruhé, protože zdejší paní doktorka byla opravdu úžasná.
Na další židli se nervózně pohupovala Esterka. Děvče havraních vlasů, výrazného vzezření, ne snad prvoplánově krásná, ale určitě zajímavá. Sochař by se z jejích rysů zaradoval. Vypadala, jakoby tu už někdy byla a byla to pravda. To ji nečinilo o nic méně nešťastnou, téměř naopak. Kdo by to byl řekl, že je potřeba se vracet? Jakto, že nepomůže jeden cyklus léčby? To můžou být lidé opravdu tak porouchaní?
Vedle ní byla prázdná židle. Pokud byste měli možnost být tu častěji, věděli byste, že je tu tato židle pravidelně. Někteří přemýšlí, jestli ještě někdo dorazí, někteří přemýšlí, jestli to má nějaký skrytý léčebný terapeutický smysl, dalším je to prostě fuk.
Dále tu máme Jiřinku, nejveselejší děvče, taky asi nejbláznivější v konvenčním slova smyslu. Ale jsme v blázinci, tak co, tady je to dovoleno. Má zajímavé oblečení, se zlatými motivy, výrazné módní brýle, roztahovák v uchu, a je jí všude plno. Nikdo tu nemluví víc. Ale zároveň je cítit, že za jejími slovy se skrývá ona sama, ty přílivy řečí jsou jako ochranná hráz, která ji má uchránit před přílišnou intimitou s druhými lidmi. Snad je i schopna přátelství, ale velice se ho bojí. Lidé jsou podle ní v základu zlí a chtějí jí ublížit.
Vedle ní sedí už představený nejstarší pán a vedle něj pravděpodobně nejstarší paní. Je neuvěřitelně strahaná, takže zdání jejího věku může být jen iluzorní. Prožila si v poslední době mnoho bolesti, a ta se jí propsala do tváře, do rysů, do grimas. Je naprosto rezignovaná, asi ani nechce mluvit, asi tu ani nechce být, ale je tu a zkusí zabojovat.
Tím se uzavírá kruh pacientů. Dále tu sedí paní doktorka, pan sestra a koterapeut a zdejší psycholožka, femme fatale, jak uvidíme, alespoň pro jednoho z pacientů. Jenže co se děje na terapii, je jen hrou na život, se skutečností to nemívá mnoho společného, je to jen nácvikem, doprožíváním si minulých situací, dějů a bolestí, a tak ani toto zamilování nebude skutečné, i když jeho intenzita bude o to bolestivější.
Nechme teď naše přátele, aby se propracovali ranní komunitou a podívejme se na zdejší zařízení. Kromě hlavní místnosti, kde probíhá většina aktivit, tu je další místnost, hala, kuchyňka a jídelna zároveň. Na dveřích stojí Denní stacionář č. 2, a tak budou všichni další tři měsíce chodit do dvojky. Z haly vede několikero dveří, většina patří personálu, tedy paní doktorce, panu sestrovi, sociální pracovnici. Je tu vstup do speciální relaxační místnosti, dále po chodbě se jde do menší tělocvičny, kde probíhají rehabilitace, chodí se tu i na bodyterapii, masáže, vířivku, dokonce je tu i léčivý pramen. Zkrátka vše pro potřeby léčby.
Paní psycholožka sídlí jinde spolu s ostatními psychology, ti si z nějakého důvodu vytvářejí vlastní komunitu. Zvláštní lidé že. Jsou tu i toalety a dveře na balkon, kde se sice kouřit nesmí, ale přesto se to dělá. Co je ale zvláštní, v téhle skupině pravidelně nekouří nikdo, což je pro psychiatrické pacienty vlastně docela nepravědpodobné. Vlastně i u vzorku běžné populace by to bylo zvláštní. Asi spolu mají víc společného, než se může na první pohled zdát. Takový je totiž princip skupinové terapie, který se bude přede všemi postupně odvíjet. Síla skupiny totiž znásobuje léčivý potenciál, co se v individuální terapii otevírá roky, tady se zvládne v řádu měsíců. Ale jestli se to podaří uzavřít, je věc jiné. Vzhledem k tomu, že je to tu i výzkumné zařízení, nejspíš tu přijdou na to, že pro jeden typ klientů je to tu příliš krátká doba na uzdravení a odcházejí odtud tedy rozvrtáni ale neslepeni. O tom ale až později.
Celá budova byla postaveno poměrně nedávno, a tak se tu v chodbách střídají výzkumné laboratoře s místy pro pacienty. Jsou tu dokonce kamery, což se stane předmětem mnoha žertů zdejší klientely, protože všichni podepsali spoustu papírů, aniž by je kdovíjak studovali, a tak se může stát, že jsou v rámci výzkumu pozorováni na každém kroku. Je tu i perfektní jídelna atd.
Okolí budovy je obehnáno parkem, o kousek dál stojí druhá starší budova. Co se děje tam, to nikdo neví, potichu se hovoří jako o béčku, ale proč tomu tak je, to zatím nikdo neví. My to ovšem víme, a tak řekněme, že tu jsou jednak pacienti na opravdu dlouhodobou léčbu, je tu i uzavřené oddělení tak, jak si ho představujete podle nejrůznějších filmů a pak se tu léčí řada deviantů a osob v ochranné léčbě. Zkrátka sem už se dostat nechcete, i když pomoci se má každému a vlastně nikdo nejspíš nemůže za to, co se mu v hlavě přihodí.
"Koukám vy tu máte nějakých 12 úkolů pro každého pacienta."
"Nejsou to zrovna úkoly, spíš taková doporučení."
"Jo tak s tím nebude problém, s tím mám bohaté zkušenosti."
"..."
"Jenom, co mě tady zarazilo, jak to máte s tou vírou, to je povinná součást léčby? Protože nevím, jak by se na to můj otec tvářil, víte? Je sice pravda, že tam stojí 'otče náš, jenž jsi na nebesích,' a tak, s tím by asi neměl problém, ale ty další věci, nevím no."
"Nemusíte se bát, je to vše na dobrovolné bázi, samozřejmě vám to může pomoci v léčbě."
"No nevím, otec mi spíš házel klacky pod nohy, než že by mi pomáhal. Nebo spíš ta jeho megera."
"Asi vám úplně nerozumím, ale to asi nevadí, stejně budeme začínat, pojďte si prosím sednout."
"Dobře, tak jo, máte tu doufám bytelný židle, nerad bych vám ji rozsednul."
∼∼∼
"Tak jaké to dneska bylo?" zkusila to Athéna. Snad nebude hned výbuch vzteku, pomyslela si.
"No co myslíš," vyjel na ni hned Les. Hm, jako vždy, pomyslela si a stáhla se do sebe. On se na ni už ani nepodíval a odešel do ložnice. Tam si lehl a koukal do stropu. Kolikrát jí už říkal, že když přijde, potřebuje si nejdřív vydechnout, ale ona nic. Jenže ona mu chce být nablízku, hned se přiblížit a to on nesnese. Jsou spolu jak dva magnety otočené k sobě opačnými póly.
A tak jsou oba nešťastní, každý ve svém koutku, schoulení do klubíčka, připravení odrazit nápor toho druhého, kdyby se náhodou chtěl přijít omluvit, jen to zkus holenku, uvidíš, s jakou se odplazíš, plni nenávisti a síry, kterou nemají jak upustit, nedovedou to, protože to v dětství nesměli a v dospělosti se to už nenaučili.
Ona se věnuje monotónní činnosti, která jí zdánlivě přináší radost, ale ve skrytu duše trpí, protože potřebuje blízkost, ale není schopná si o ni říct. On leží v posteli a donekonečna scrolluje, aby na chvíli otupil mozek, není ochotný ani schopný si připustit, že také touží po blízkosti, jakmile mu přijde na mysl myšlenka, že by se omluvil, okamžitě ji masochisticky zapudí, není ochoten nechat promluvit své vnitřní dítě, toho zraněného kloučka, opuštěného ponechaného výchově u starého blázna.
Až nakonec zkusí on udělat první krůček, ale nijak láskyplně, spíš tvrdě, aby si nemyslela:
"Já se ti teda omlouvám no," a popojde směrem k ní ležící na gauči. Ona se na něj ani nepodívá.
"Tak budeš teda se mnou mluvit nebo jak?" utrhne se zase na ni, takže výsledkem je místo smíření jen děsivá nijaká remíza. Stále je ticho. On není schopný správně si to ticho vyložit, navíc si myslí, že ticho od milované osoby je v pořádku, co víc, že je žádoucí, protože takhle si vztah k milované osobě v dětství znormalizoval.
"Máš teda hlad, dáš si smažák s hranolkama?" zkusí to na jistotu, smaženému ona nikdy neodolá a hlad mají určitě oba.
"Jo," neznatelně se ona usměje a pokračuje v mračení, ale vstává z gauče a zkouší ho obejmout, což on vydrží jen chvíli, než se neuměle vykroutí a vrhá se k pánvi a hrnci, do mrazáku a vůbec do procesu vaření smažení.
∼∼∼
"Kdybych se zabil, budeš mít aspoň vdovskej důchod. No neměla jsi mě zapomenout pojistit."
"Ty jo to bych byla vysmátá," dodala hlasem, ve kterém po humoru nebyl ani náznak.
"Hm, to je hezký," dodal a pomyslel si, že vlastně vůbec neví, jestli by jí bez něj nebylo líp, nebo jestli si to aspoň nemyslí. Protože si přijde, jakoby ona byla jeho chůva, poslaná sem někým, aby ho hlídala. U psychologa se o mnoho let později dozví, že je vlastně dost paranoidní, což jemu v tu chvíli nikdy nedochází. Je to koneckonců jedna z jeho podstatných potíží, bludy až halucinace, vize atd., ale jemu to přijde jako standardní součást jeho života. Nikdy tomu nebylo jinak, alespoň co mu paměť sahá. Protože mu moc daleko nesahá. Vlastně si nevybavuje dost podstatné části svého života, hlavně dětství mu skoro vymizelo, o dospívání a některých zážitcích z dospělosti raděj nemluvit. Aspoň prozatím, později na terapii to bude nutnou součástí léčby.
∼∼∼
"A proč vy jste vlastně začal pít?" zeptal se ho doktor terapeut.
"No já si vlastně asi ani nevzpomínám," řekl po krátké odmlce pokračoval, "vlastně co si tak vzpomínám, tak u nás bylo pití vlastně normální, pili všichni okolo mě, táta, má, všichni ti příbuzní okolo a tak, potom i kamarádi. Docela často jsem pil kvůli práci, abych zapomněl na všechny ty hrůzy, co jsem tam viděl," a opět následuje delší odmlka, do které vstoupí až lékař.
"A vy jste se tedy živil jako voják, nebo něco podobného?" zeptal se Lesa.
"No něco takového. Měl jsem svoje úkoly, ale většinou jsem na ně byl sám."
"Pokud byste se s námi chtěl podělit o detaily, i když třeba ne všechny, tak jsme tu pro vás."
"Děkuji, zatím asi ne."
"Dobře. A povíte nám ještě něco o vašem pití? Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte s pitím problém?"
"To asi přicházelo tak nějak postupně. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem alkoholik, vlastně ani teď si to nemyslím. Ale je pravda, že byly doby, kdy jsem pil hodně."
"Mhm. Nezlobte se, ale pokud si nemyslíte, že máte s pitím problém, tak proč jste vlastně tady?"
"Tak vlastně mě žena přesvědčila, abych sem šel, no a já chci od ní mít klid, že jo," a jeho myšlenku doprovodilo pár souhlasných uchechtnutí, na která zareagoval děkovným pousmáním ve smyslu víme svoje co chlapi.
"Víte, se vší úctou, ale to mi nepřijde jako ta nejlepší motivace, i když každá motivace je lepší než žádná, samozřejmě."
"No popravdě, já tu vlastně vůbec nemusím bejt, že jo," rozčílil se Les, nasupeně vstal a odhodil židli stranou, čímž způsobil vetchému kolegovi po pravé straně drobnou pohmožděninu.
"Sorry," utrousil směrem k němu na půl pusy a raději se hněvivě odpotácel směrem pryč. Raději proto, že začínal vidět ne rudě, spíš nevidět vlastně a to byl vždycky příznak ztráty sebeovládání a kontroly chování. Taky by mohl doktor špatně dopadnout, a tak raději zvolil taktický ústup.
No a teď si budu muset jedno dát, kokot, ten mě teda nasral, říkal si cestou na chodníku pod oranžovým světlem lamp, jak pomalu vychládal. Vůbec mu nepřicházelo na mysl, že by jednal neadekvátně či snad nevyrovnaně. Pro něj byl terapeut kokot, který se ho mocí mermo snažil vytočit a jemu se to nakonec povedlo ustát, byť za cenu toho, že si musí jedno dát. Snad nebude dneska kouřit, po tom mu je vždycky hůř, ale v klidu, kouří jen když je pekelně nalitej a to nehrozí, umí se přece ovládat.
∼∼∼
"Fuj ty smrdíš," vyčetla mu, když se soukal do postele poté, co se mu povedlo na popatnácté odemknout, vysvléknout se v předsíni jako housenka a tak tak se vyškrábat na postel. No tak kouřil no a co, pár cigaret, vždyť si to zaslouží, kolik toho dneska zvládnul. Aspoň mu je konečně trošku dobře no a že mu bude zítra zle, na to teď myslet nemusí. Může si užívat ten kolotoč, tu centrifugu, tu slast kdy se všechna nervová zakončení rozhodla mít se dobře. Ještě by si k tomu mohl zkusit vrznout, ale to by se mu zase motala hlava až moc, to radši ne a stejně by nechtěla, už to zná, to by musela mít taky naváto. A spolu už stejně skoro nikam nechodí. A když, tak ho furt peskuje, nepij, nepij, tak se just napije no a co, ať mu dá pokoj taky megera jedna. Ale teď mu je dobře, teď je mu hej. Sice hrál bedny, ale jen za dvě kila, není žádnej závislák, hrál jen tak, pro legraci.
Sice si dal tři fernety na těch osum piv a ty cigára. Ty neměl kouřit, po těch je mu vždycky asi nejhůř. No a najíst se měl, proč vždycky pije nalačno. Problém nemá, to ona má problém, ha há. No ale od zítra zase zkusí nepít, třeba se mu to podaří. Kdyby se podíval do kalendáře, kam si už od loňského roku píše dny kdy pil, a kdy nepil, možná by mu něco došlo. Viděl by totiž, že abstinoval vlastně jen tehdy, když měl kocovinu, jakože velkou kocovinu, to pak tři dny nepil, protože se z ní tři dny mentálně dostával. První den KO, totálka. Když si zvládnul dát v poledne polívku, tak to byl zázrak. Motolice, zle, špatně, konec světa, nedokázal vstát, nedokázal ležet, nesnesl ticho, nesnesl zvuk, totální agonie. Ale tohle když vydržel, tak večer na pár chvil dorazil ráj. Jakmile udržel v sobě ibalgin a zvládlo se mu udělat dobře, byl až do večera v euforii. A když si na to dal burgra s hranclema a s kolčou, a když byl ještě sex, naprosto úžasné.
No druhý den kocoviny naopak totální vyprahlost. Duševní sucho, totální pusto emoční, pocitové, děsivá hrůznost toho stavu se skoro nedala vydržet. A třetí den se sice pomalu dostával na nohy, ale snad čerstvé vzpomínky, snad ta kombinace hnusu předešlých dní, která ještě doznívala v těle i duši, mu nedovolovali dát si drink. Pokud ovšem neměl kocovinu tak strašnou, rozháněl ji častokrát večerním douškem. Ranní doušek si nedával, protože potom musel pít zase celý den a hrozilo, že to skončí ještě mnohem hůř. Ale když se tím dnem doškobrtal do pozdního odpoledne, jedno, dvě, tři na uvolnění tlaku jak tomu říkal si dal.
Čili čili, suma sumárum sečteno a podtrženo alkáč jako prase. Agresivní k tomu. Žádné pěkné vyhlídky. Pokud tuhle zatáčku nevybere, kdo ví, co s ní bude dál. I ve svém mladém věku znal, byť to ještě nebyli lidé z jeho okrohu, spíš starší, ale pár uchlastaných lidí už zažil. Vypadali v pohodě, že je s nimi sranda a najednou bác, celkové selhání organismu. Ani nestihli cirhózu. Nebo o tom aspoň nevěděl. Jako dělat něco, čím se zabíjíš, to je náš lidský majstrštyk, to si nevymyslíš, kdybys byl mimozemšťan a já ti vyprávěl, že si po desítky let pravidelně způsobujeme tu menší tu větší otravu organismu, která řadu z nás zabije nebo alespoň mentálně zmrzačí, a to proto, aby se nám trochu motala hlava a stejně jsme si to nakonec nepamatovali, no stačí ti to. Divný viď.
A jak to vše vlastně vnímá ona? Je nevysoká, s blonďatou kšticí, na krku má přívěsek sovy a moc nemluví. Trable si nechává pro sebe. Proto pro něj bude překvapením, až po letech zjistí, že je jeho žena introvertka. Ve společnosti je totiž o něco zběhlejší než on, také ráda tráví čas s lidmi. Jaký to rozdíl oproti němu, který je ovšem samotářem z nutnosti, ze strachu z lidí, který ale nemůže vyjádřit, a tak si o sobě myslí, že je introvert, i když je tomu naopak. Má tedy empatii slona, ovšem myslí si o sobě, jak rozumí lidem. Rozsáhlosti zmatení, které oba prožívají, se vyrovná jen jejich neschopnost jakkoliv racionální komunikace, kterou oba neovládají ani na úrovni dětí v mateřské škole. Jejich spolužití se tedy mění v jakýsi boj o přežití, běh minovými poli nástrah nepochopení. Jakmile by zmizely jejich společné rituály, které umožňují jejich vztahu přežití, staly by se z přátel nevyslovení nepřátelé, což by si ani jeden z nich nepřál, ale zároveň by tomu ani jeden z nich vzhledem ke svým výše řečeným handicapům nedokázal zabránit.
Ona je tedy především nešťastná trpitelka. Na svou pózu je vlastně hrdá, hrdá na to, jak je silná a co všechno vydrží. Ale zároveň by si ho chtěla přizpůsobit obrazu svému, a tak trpělivě snáší jeho excesy, kúrou mlčení se snaží léčit jeho výstřelky a potlačuje svá přání a potřeby navzdory jeho výbušné povaze, která je schopna zaplnit celou místnost, ať už má radost či vztek. Oba dva manipulují tím druhým a ani jeden z nich si to není schopen uvědomit, natož pak připustit a něco s tím udělat. Přiznání vlastní slabosti bolí, přiznání vlastního používání síly a manipulace bolí o to víc. Už jen uvědomit si, že je mé chování vůči druhým ubližující, vyžaduje schopnost vystavit se zranitelnosti a odpovědnosti za své činy. A odpovědnost jde ruku v ruce s nutností snést následky, přijmout svou slabost vystavenou očím druhých, vystavenou očím našich nejbližších.
A tak tedy se oba bojí být zranitelní, protože v jejich životech zranitelnost znamenala naopak slabost a ne sílu. Vše potlačit co nejhlouběji. Jenže i v hloubkách to pracuje, i v hloubkách probíhají duševní procesy, jenže běží na pozadí, neuvědomělé a tedy nepochopené. Proč jen je mi jak mi je? Má to vysvětlení, ale to leží v komůrce s mřížemi v 1653 podzemním patře našeho ne/pod/celo/vědomí. A o to těžší je se propracovat k příčinám jejich stavů, proto většinu času nechápou, co a proč se jim děje a co a proč je vytáčí k nepříčetnosti, štve na tom druhém. Mají před sebou dlouhou cestu.
Koncert skončil jak skončit měl, všichni se vrátili na svá místa, tedy tam kam tady patří a kde všichni skončí. Skončil tam i Bestie, akorát že den nato. Jak jsem byl rozjetý, povedlo se mi ho lapit do bedny, kde sebou zuřivě házal ze strany na stranu, takže jsem bednu radši přepásal řetězy, byla totiž dřevěná. Vydával neartikulovatelné zvuky děsu, tak jsem ho pohřbil mnohem mnohem mnohem hlouběji než ostatní, bylo to minimálně nějakých 150 metrů. Ale pak mi přišlo, že je to pořád málo, tak jsem ho v tý hloubce přesunul do nejzazší nejzastrčenější nejzapomenutější komůrky s mřížema, aby se nemohl už jaktěživo dostat ven. No jo, jenže mi ho pak začalo být líto, nikdo si nezaslouží takový osud, ani on ne, zvlášť, když je pořád mojí součástí a mám ho tam ukrytého jako zhnisanou třísku, jako vřed, jako azbestové vlákenko v plíci, které ne a ne nechat tkáň se zahojit. Věděl jsem, že ho tam nemůžu nechat napořád, ale došly mi síly tohle řešit, takže jsem se šel radši projít.
Asi se dneska zkusím podívat někam, kde jsem ještě nebyl, abych se trochu odreagoval. Jdu do jednoho hodně zapadlého kouta, za starou márnici, za staré krematorium v kubistickém stylu, nádherná architektura, jako na Ďáblickém hřbitově. Jdu ještě dál a dál abych si pročistil hlavu, dlouhé procházky, to mi pomáhá přijít na řešení, jakmile se hodně unavím a vypnu, z jasna se mi objeví, co bylo skryto. A jak tak jdu, intuici mou přitáhne támhle to mauzoleum, klíče tu od ničeho nejsou potřeba, proč taky, takže tam vejdu, nejsem asi moc systematik, jakože bych si kreslil mapu, abych věděl, kde už jsem byl, třeba ty vojáky z první světový jsem objevil úplnou náhodou a teď už naprosto netuším, kde ležej, respektive tam maj třeba jenom křížky, no ale nevím ani jedno.
A tak teď lezu do Mauzolea. Jenže už v první chvíli se mi zdá, že tady to nebude jen tak, je to na naše poměry docela rozlehlý a hlavně tamhle vzadu v rohu vidím schody, co vedou nejspíš o patro níž. Louče tu svítí, je to tu všude user-friendly, v něčem a někdy teda, a tak se jdu podívat, co mě tu čeká. Tady nahoře nuda nuda šeď šeď, samý zatrolený sarkofágy s mramorovejma deskama, co s tím já. A tak se vydám ke schodům a hurá o patro níž. A tam mě čeká jackpot. Sem vezmu Andulu, až půjdem na rande.
Vešel jsem do relativně velké prostory, která působí trochu jako labyrint, do kterého když vejdete na jedné straně, vylezete na druhé. Je to vlastně do rozlehlá výstavní síň. No ale čeho, že jo. Jak jdu okolo jednotlivých vitrín, koukají na mě docela zajímavá umělecká díla. No jenže jejich plátna jsou, jak se dalo očekávat na tomhle místě, řekněme specifická. Třeba takový nádherný motýlek je vytetovaný na hrudním koši. Nebo samotná noha od kolene dolů a na lýtku tetování od Carravagia. Nechybí ani tetovaný pán, kterého naháněl Luis de Funés, ten je tu ovšem úplně celý, aby nemohlo dojít k omylu. Jak tak jdu, najednou se ozve odnikud a ode všad hromovým hlasem:
"Nemáte zaplaceno!"
"No jo, jenže kde a kolik mám zaplatit?" zeptám se do prázdna.
"Kdo chce vejít, musí přidat jedno umělecké dílo, jinak bude potrestán."
"Proboha jak bude potrestán?"
"To si nepřejte vědět. Bude sám stvořen uměleckým dílem."
"Tak já radši mizím."
"To děláte dobře, rušitele stejně nemáme rádi," odpověděl burác a já raději rychle hodil zpátečku a hurá ven. Sem bych mohl vzít někdy Andulku na prohlídku, třeba má galerie ráda, honí se mi hlavou. A zároveň s touhle asociací se mi začal hlavou honit i náznak plánu, jak ji zaujmout. Vzhledem k tomu, jaké potíže měla s tím svým milencem, nebylo by od věci zjistit, co je to vlastně za člověka a proč dělá, to co dělá. Musím to probrat s Vendelínem, ten by z ní třeba skrz její kamarádky mohl dostat podrobnosti, aspoň kde bydlí a jak se jmenuje. Hned jak ho zase potkám, musím to s ním zkonzultovat.
"Mám nápad na zvýšní efektivity šéfe," volá na mě Vendelín. "Co kdybysme pohřbívali místo na ležato na stojáka. Víte, kolik by se tím ušetřilo místa? Když bude ta rakev dobře vystalaná, třeba tou vykopanou hlínou, tak se nebožtíci ani nebudou sesouvat dolů. A jak to bude důstojný, takhle si po smrti stát jak generál se vztyčenou hlavou."
"Hm, popřemejšlím. Kdy mi tu někoho pohřbívali teda?"
"Taky pravda. Jo sledoval jsem tu tvojí krasotinku," dodává Vendolín a mě při slovech krasotinku píchne v břiše. Není mi příjemné, když se o ní někdo vyjadřuje tak trapně chlapácky, jako by šlo o nějaký objekt zájmu, kus masa, a ne lásku mojeho života.
"No a co teda?" zeptám se a nedám nic najevo.
"No musel jsem za ní jít několikrát, kolik ta toho nachodí a s kolika lidma. Ale domů šla nakonec jenom s jedním a ani u něj moc dlouho nepobyla, tak to by mohl být on."
"Super, musím si to ještě promyslet, ale při nejbližší příležitosti mě k němu zavedeš a to by v tom byl čert, abysme z něj nevymáčkli, co to má za úchylnýho koníčka."
"Okej, okej, ale nějak lidsky jo," ponoukl mě Venda a já se jen sám pro sebe uchechtnul při představě, co všechno bychom mohli tomu vometákovi udělat.
Vracím se k sobě, že si udělám kafe a všimnu si, že ten klučík i Sára pořád stojí u zdi mýho domu. Nějak nevím, co po mě chtějí, co tu dělají, co s nima mám dělat, ale jak už jsem říkal, u mě není místo vlastně pro nikoho, takže jim budu muset udělat jejich kouteček někde jinde. Jak jsem tak nad tím přemýšlel, vzal mě klučík za ruku a podíval se na mě takovým láskyplným pohledem. Tak jo, nebudu vás dávat nikam daleko od sebe, jak jsem chtěl původně, uděláme vám tady jakože nový pokojíky, abychom mohli být spolu, ale zároveň jsme měli každý svůj klid, přesvědčil jsi mě maličký. Sára se dívá tak záhadně, vůbec jejímu pohledu nerozumím, ale když vejdeme ke mě, objeví se schody nahoru, který tu asi nebyly, nebo jsem si jich nevšimnul. A tak po nich vystoupáme nahoru. Vejdeme do obřího prostoru, kde si může klučík vymyslet svojí hernu, svoje bezpečný místo, kde může dělat cokoliv. Přitom z druhý místnosti, která je zároveň i touhle místností, to podle potřeby toho, jesti potřebují být spolu, nebo bez sebe, je sem krásně vidět. V té druhé místnosti se může Sára zařídit, jakkoliv bude chtít, ale mám pocit, že ona bude chtít mnohem větší soukromí.
Nechávám je tvořit a vracím se dolů. Cítím se provinile, protože Bestie je na tom mnohem hůř než my tři, a to je přitom jednou z nás. Musím to nějak vymyslet, protože ty děsivé otřesy a zvuky hrůzy, které kvůli němu občas otřásají celým zdejším prostorem, nedělají dobře ani mě ani nikomu jinému ze zdejších obyvatel. Že bych ho sice nechal tam, kde je, ale vnutil mu představu, že je na pláži u moříčka na Krétě? To by mohlo fungovat, aspoň chvilku, aspoň do doby, než přijdu na to, kdo ono vlastně je. Tak jo, máš to tam, můžeš se slunit na lehátku na pláži, moře šplouchá, písek pálí, slamák na hlavě, slunečník nad hlavou,to by tě mohlo trochu uklidnit, co říkáš, že to je paráda viď, no já si myslím. Tak zatím čau.
Potřebovalo by to trochu poklidit, napadlo mě, tak vezmu hrábě, lopatu, kolečko a tak, z čeho je to vyrobený si umíte představit a jedu. Je to tu sice tak velký, že nemám šanci, ale zase uklízení mě docela uklidňuje, dělání pořádku ve věcech a tak. Zatím se teda projíždím a přemýšlím, kam zamířit, když tu potkám Oldu, jak nese nějaký divný trubky a Filip dělá, že mu s tím pomáhá.
"Kampak kampak kluci?" zeptám se jich nenápadně.
"Ale tak máme nějakou práci, víš jak," docela nerudně mi Olda odpoví.
"Jo to já taky, tak třeba pak můžeme zajít na pivko."
"Jo to by šlo," kýve hlavou Filip, až to zažbluňká a pomalu se oba vydávají směrem pryč.
Dělám, jakože si jedu po svých, ale nedá mi to. Oni dva a pracovat?? Divný. Musím zjistit, co za tím vězí, takže schovám vozík za nejbližší keř a tak jako zpovzdálí, aby neměli šanci si mě všimnout, jdu za nima. Potkám takovýho divnýho smutnýho pána, je hodně vyžilej a to mu přitom nebude ani moc, možná vypadá trochu na feťáka, ale co já vím, v týhle díře. Za ním se táhne ještě horší zjev, bradku strženou z pusy, rozmlácenej a snaží se dohonit toho prvního, akorát že to vypadá, že se mu to nemůže nikdy podařit.
Kluci kluci, co vy to děláte, šeptám si pro sebe, i když se nade mnou vznáší takový jakoby nebeský stvoření, čistá dušinka, jak já jim říkám, někdo, kdo je tak křehký a něžný, že může poletovat, jak se mu zlíbí. A ona poletuje nade mnou. Proč asi? Chce mě chránit? Ale před čím tady? I když, je pravda, že s tím ledním medvědem to nebylo zrovna nejveselejší, ale holt vydávat se mimo svoje hradby, to nevěští nikdy nic dobrýho.
No jdu a jdu, ty dva daleko před sebou, když vidím, jak zahnuli k celkem novýmu hrobu. Hlavně doufám, že nehodlaj dělat něco s Bestií, oni dva si s ní zahrávat rozhodně nemají, Olda především. Ale tady to vypadá spíš, jako kdyby pokládali ty trubky od novýho hrobu. Na kopání maj nějaký mladý ksichty, ale trubky dávaj oni a vedou je k jedný docela velikánský mauzoleální hrobce, kam se vejde hodně jich.
Dneska tam koukat nebudu, ale vypadá to, že tam mají něco hodně důležitýho na práci, protože oni dva a něco dělat, to vážně nebude jen tak. Počkám do večera, nebo prostě do někdy a pak do toho mauzolea nakouknu. To by v tom byla bestie, abych nepřišel na to, co zase vymejšlejí. Jako právě minule, když se rozhodli stavět mimo hradby a jestli jim s tím trochu nepomůžu. Jó hó, to byl blbej nápad. Nevím, jak tu konstrukci přiblížit, ale bylo to podobný, jako když stavíte Jenga tower, takovou tu věž ze spousty delších kostiček, akorát že tahle věž byla reálná, měla asi 150 metrů a stála na takový krásný louce mimo hradby, plus vedle ní byl takovej jako nepovedenej zbytek základů do vejšky sto stodvacet metrů, kde si to asi kluci trénovali. Ani jsem nevěděl, že je tu něco takovýho možný, asi železobeton, ale jestli to dělali oni dva, tak nevím, co to může vydržet, a taky že jo, celý to bylo vratký, divně nedokončený, někde celý patro, někde jen jeden dva sloupy, kymácelo se to, nechápu, co tu dělám, proč já si nenajdu nějaký normální kamarády.
Do prdele co tu dělá ten lední medvěd, rychle pryč se někam schovat, musím vylízt na tu věž, snad nepoleze za mnou, lidi lezte taky. A tak všichni lezem, rozprchli jsme se na různý strany různou rychlostí, ale ta mrcha medvěd jde jenom po mě. Přemýšlím, že bych mu nechal tuhle holku, je mi nějak povědomá, ale on jde prostě za mnou, ať lezu jak chci rychle, nemůžu se ho zbavit, je pořád jen patro dvě za náma. Tady se dějou věci. Jsem hnanej neurčitým pocitem strachu, který je konstatní, ale medvěd ho znázorňuje, asi, co, medvěd je medvěd lez dál, teda ona je to hodně hrůzná medvědice, mám z ní fakt takovej strach, jakej jsem nikdy z ničeho neměl, teď je skorou mě, řve mi přímo do ksichtu, je to strašlivý takovým způsobem, že to asi nevydržím, ale nekousla, jen se vyřvala, zdrhám dál, ale co to je za věž, na začátku byla celkem pevná cihlovo betonová, ale tady nahoře už to připomíná jen nějakou skládačku z tyček, jsem pomalu nahoře, už nevím jak dál, nedá se tady nikde chytit, sice to pokračuje, ale nemám už jak tam vlízt, proč jsem sem vlastně lez, jo ten medvěd, běží támhle v dálce po ňáký louce, super, ale co já teď tady a kde se tady vzala Eva, no asi musíme lízt spolu, ale tentokrát dolu, no jo jenže tu už to taky asi nepůjde, musím přeskočit na tu druhou věž a pak se uvidí, hup, a teď se sklouznout tímhle úzkým prostorem dolu, ale proč jsem teď v ňáký střeše a proč je tu tolik dělníků a staví nějakej supermarket, hergot tady pod tím to je obří, ale ne tak děsivě jako v těch klasickejch hyper super, je to přívětivější, ale sakra, já chci odsud pryč přeci jsem lezl na nějakou věž, tak musím slízt dolu, tudy to jde ještě níž a ještě níž, ale proč mě tu naháněj chipmunkové, ty jo vypadaj dost krvelačně, musím postupovat tudy, vypadá to jako nějakej zámek, tady je to hezký, z podkroví až do komnot, hm, škoda že mám pocit, že sem nepatřím. A tak se snažím najít východ ven z týhle nádhery všech nádher, hrady a zámky, to bylo vždycky moje, krása střídá nádheru, vytříbený vkus, čisto, úhledno, krásné pravidelné linie, ale nemůžu tu zůstat, prostě mě něco pudí pryč stále dál, tady je mrtvo, musím ven, tyhle dveře, ne těmi se prochází skrz nějaký pokoj, co je to támhle vodní skútr, proč vodní skútr, jdu dál skrz komnaty, až se dostávám ke dveřím vedoucím do obrovitánské vstupní haly, jenže nejdu ven po schodech, jdu bočními dveřmi a jsem venku na ulici. Něco mi to tu připomíná, jenže tenhle viktoriánský styl pro mě býval mnohem děsivější, asi blbá vzpomínka, no nic, hle zeď, v ní průlez a byl jsem zase u sebe, za hradbami, konečně, uf.
A jsme doma, ale co tady dělá ten chlapík, v ruce si hraje s břitvou jako s nože motýlkem a proč má na krku to Křesadlo, no raději nepátrat, hele zmizel v támhleté hrobce, ale nejdu za ním, já už se znovu nachytat nenechám.
Katastrofický scénář
Po skončení stacionáře jsem si nedokázal najít práci a nikam nastoupit. Postupně jsem opustil veškeré zásady, které jsem se naučil a zapudil i svou nově objevenou kreativitu. Nedokázal jsem najít způsob, jakým bych se mohl zapojit do profesního života. Začal jsem znovu pít, tentokrát na prášky a kouřit. Před ženou jsem předstíral, že chodím do práce, i když jsem jen bezcílně bloumal a opíjel se. Začal jsem se zadlužovat, abych měl za co pít a přispívat na režie doma. Ženě jsem nic neřekl, aby nebyla zklamaná. Propadl jsem i výherním automatům, dluhy začaly narůstat, objevily se první exekuce, žena byla naprosto zoufalá, zděšená, proplakala mnoho nocí, jen s pomocí její rodiny se jí podařilo odvrátit exekuční prodej domu. Zaplatila mé dluhy, aby nepřišla o majetek a požádala o rozvod. Vyhodila mě z domu, zakázala mi styk s dcerou. Začal jsem se znovu zadlužovat a ještě víc pít, našel jsem si sice nějakou podřadnou práci, ale hned mě z ní kvůli opilosti vyhodili. Přestěhoval jsem se do Prahy, kde jsem narazil na nějakou partičku, poflakoval jsem se s nimi, dali mi čichnout nějakého prášku, bylo mi po něm moc dobře, ale chtěli po mě, abych za to vykradl tamhleto auto. Tak jsem propadl dráze zločinu a tvrdých drog. Abych měl na herák, kradl jsem všude a všechno, už ani nevím, kolikrát mě kde kdo ze sekuriťáku a policajtů zbil, na špinavou fetku často ani policajty nevolali, jen mi lámali žebra a vyrazili všechny zuby. Abych unikl bytí a měl jsem na fet, dal jsem se na homosexuální prostituci. Někde jsem chytil žloutenku, akorát HIV se mi vyhnulo, jako zázrakem. Sem jsem se dostal proto, že mě našla moje malá dcerka. No dneska jí je už 36 roků, věděla o zvěstech, jak jsem dopadl, sice už nejsem úplně jako dřív, ale pár lidí od nás z města mě v Praze poznalo. Jenom kvůli ní jsem se rozhodl to všechno zvládnout, přestat s fetem i s chlastem, začít znovu normální život, protože budu mít vnouče, holčičku, kterou budu muset chránit. A tím se dostávám k poslední věci, kterou jsem vám chtěl říct, a to, proč se z pracujícího otce stal alkoholik. Dneska už je to promlčený, ale zabil jsem chlapa.
(Herák Les jako Lukáš)
12 úkolů pro Herakla jako 12 kroků Anonymních alkoholiků
dlakdfjal
dlkdjflkd
Je večer, asi, přichází za mnou Vendelín. Beru ho do křesílek, je to takový moje bezpečný místo a je fakt, že nikoho jinýho sem vlastně nepouštím. Každý by měl mít takový místo, ať už reálně, nebo imaginárně, a s nikým se o něj moc nedělit. Jinak se mu taky může stát, že si bude muset hledat nějaký nový.
Sedíme si, pohupujem se, mlčíme, nikdo nechce začít mluvit, narušit to krásný ticho mezi dvěma lidmi, co si rozumí i beze slov. Protože pak budem mluvit a mluvit a smát se a bude to taky fajn.
"Zase jsem sledoval toho chlápka," začal Venda.
"No jo," dělám zase, jako že mě to zas až tak nezajímá.
"A přišel jsem na to, že si tam těch holek vodí fakt kvanta, hrozně moc, to je až nelidský, aby měl takovejhle apetit."
"No jo, jenže je zase třeba jenom fotí."
"Hlavně mi přišlo divný, kde je pořád bere, že by takovej mameluk byl chopnej balit holky na počkání? Možná sem tam někdy, ale aby mu tam chodily několikrát denně?"
"Tak je fotograf, třeba je fotí jenom tak standardně, i když co to je standardně, to my nevíme, že jo."
"No každopádně jsem zkusil štěstí a jakmile jedna od něj odešla, zkusil jsem jít za ní, jakože hledám ateliér jednoho umělce, no a jak jsem se dali do řeči, tak jsem z ní vytáhnul, že k němu přišla na inzerát, kvůli focení aktů, ale že z toho nakonec nic nebylo. Ale tvářila se u toho tak nějak divně, jakoby nebylo zase nic jinýho než jedna konkrétní fotka. Ale víc už jsem se jí nevyptával."
"Tak ale dobrý zjištění, jestli tu Andulku podvádí, měl by jí to někdo říct."
"No ale víme my, jestli jí fakt podvádí? A jak bys to vysvětlil, že jí sleduješ, teda mým prostřednictvím. Dost úchylný ne."
"Hele tak úchyl je tu fotograf, aby bylo jasno."
"No přestávám si tím bejt jistej, proč ti na tom vlastně tak záleží, tobě se ta Andula líbí? Tak proč jí normálně někam nepozveš."
"No protože má kluka čéče."
"Jo tak to jo, jinak by ses nebál viď."
"Hele nech mě bejt jo, měl by sis vyřešit svý věci, s kým bys radši víš co."
"Tak ve starým Římě bejvaly jistý věci úplně normální."
"To asi bejvaly, ale tady jsme teda úplně někde jinde, to za jedna a za dva, já nikdy nevím, jestli to myslíš vážně, nebo ne. A kdyby jo, tak sorry, ale to jsem každej na jiný straně řeky."
"Jsi blbeček viď," rozřáchal se Venda.
"Nepůjdem něco zkouknout, mám tady takový podezření na dva kámoše, že kujou něco nekalýho."
"Tak můžem, co tady?"
Takže jsme se vydali na cestu za dobrodružstvím, možná, možná taky za pěknou nudou. Jak tak jdem, přesně jsme ty dva potkali, v objetí, už nacamraný, ani se k nim nehlásíme, jen pěkně zpovzdálí zkontrolovat jejich směr. Proč je za mnou zase ta ajrobička. Ach jo. Nevím, co s ní. A Venda jakoby jí ani neviděl. Říct mu to je k ničemu, řekne jen, to už je tak, se na ní vykašli a takový ty pindy starý mindy, nic to neřeší, normálně by to šlo, jenže ona se trefila někam do úplnýho jádra a z něj se mi ji nedaří dostat. Ještě že mě uklidňuje malej brouček světla nad mojí hlavou. To jediný tu má fakt smysl.
No nic, jdem do krypty. Nejdřív zkouknem, co to tu dneska dělali, ale není už nic moc poznat, jenom že tu někdo kopal, od čerstvýho hrobu směrem ke kryptě, no to už vím od minule. Nic, musíme to prozkoumat hlouběji. Jdem ke kryptě, mauzoleu spíš, vezmem za vrata a vlezeme dovnitř. Na první pohled nic zvláštního, okolo spousta pidestalů nebo jak se jim říká, na kterých pod mramorovou deskou práchniví už spoustu let někdo hodně nóbl a prachatý. Bez závisti kámoš. Projdeme pomalu celým tímhle prostorem, až se Venda zeptá:
"A co tu teda hledáme?"
"To právě nevím, ale řekni mi, proč bys kopal trubky od hrobu k jinýmu hrobu, pro myši nebo co?"
"Je to celý nějaký divný."
"Hlavně tu není vidět, kam ty trubky vedou, že jo."
"Právě, zkusíme to projít ještě jednou dokola."
Čekali byste, že objevíme nějaký tajný vchod, že jo, vezmeme za páčku, otevře se jedna z desek a za ní objevíme schody dolů. Tak schody jsme objevili, jenže úplně normálně vedle vstupních vrat, akorát jsme je přehlídli. Že by se mi chtělo dolů, to by se mi nechtělo, nesnáším stísněný protory a tady to na mě působí ještě stísněněji, než normálně. Ještě aby tu byly pavouci, br.
No nic, zkusíme se podívat o patro níž. Je to tu ledový, mrazivý, ani ne tak teplotou, jako spíš pocitem, protože tady je všechno z mramoru. Tady se měl někdo opravdu rád. Jestli mu to za to stálo, kdo ví, kdo ví, který z nich v těch mramorových domečcích věčnosti to zařizoval, kdo byl ten zakladatel rodu práchnivějících. To ale teď není důležité, kupodivu sem s námi nešla ani jedna z mých tradičních průvodkyň, takže sestupujeme s Vendou sami. Schody se dvakrát stočí, takže se nakonec nacházíme v místnosti podobného půdorysu, jako je nahoře, akorát že tady nic moc není, kromě nějakého haraburdí. Vidím tu vývody několika trubek, zatím nikam nevedoucí, vidím tady spoustu igelitu, všelijaký tyčky, světýlka, já nevímco, to si tu ti šašci chtějí dělat maškarní bál?
Jsou tu ještě jedny schody vedoucí dolů, ale nějak nemám důvod se k nim hnát. Prozatím to tu celý procházíme, ale nějak mi to nepřipadá jako cokoliv, co by mohlo mít nějaký účel.
"Co myslíš, k čemu to je, zeptám se Vendelína?", když tu zaslechnu nahoře kroky. Himl sakra kdo to může bejt, pomyslím si, čapnu tyčku a schovám se za roh schodů, takže mě příchozí nemůže do poslední chvíle vidět. Venda stojí za mnou, strachy nedutá.
Prásk! majznu příchozího po hlavě, až se dřevěný klacík rozpadne.
"Jáu ty vole co děláš, jsi magor?" rozčílí se Olda.
"Já jo, to spíš vy ne, co to tady vymejšlíte a co se sem vracíte, když jsme tady my?"
"My se můžem vracet kdy chcem hochu, ty nám tady nešéfuješ," vrátí mi to s plnou parádou.
"To možná ne, ale mám to tu stejně pod palcem, tak koukej vyklopit, jakou blbost jste zase vymysleli?"
"Hochu geniální byznys máme, jestli chceš, můžeme tě přibrat jako společníka."
"No uvidíme," řeknu mu, i když vím, že s nima do holportu jít teda vážně nechci. Hlavně se nesmím nechat udyndat.
"No máš tady spoustu nevyužitýho potenciálu. My jsme sem začali natahovat trubky od těch čerstvějších ložisek, protože tam se rozkládá spousta masa a všeho a vytváří to strašnou spoustu plynu. Takže my to odevšad stáhnem semka a uděláme tady z toho bioplynku. A navíc díky tomu budeme moct pěstovat určitý léčivý bylinky, jestli si jako rozumíme. Ty vyole za takovej nápad musíme dostat snad nějakou dotaci nebo cenu ne?" dopověděl, mě se zatočila hlava a dál nevím nic.
Probudil jsem se u sebe, nikde nikdo, jen tak v křesle. Co se stalo, co se dělo? Pomalu si na to začínám vzpomínat a nevím, jestli se mám rozesmát nad tou absurditou, nebo jestli mám začít brečet. Tak mě se tady dějou takovýhle věci, zahnívá mi tu spousta věcí z minulosti a oni na mě chtěj ještě rejžovat. Nemám asi sílu nic s tím teď udělat, takže si to budu muset nechat chvíli projít hlavou.
Jenže do toho se začalo ozývat dunění. Víc a víc. Bum. Bum. BUM. Jako v Jumanji, když se mělo něco stát. Jenže tady se kurwa pořád něco divnýho děje a přitom žádnou pitomou hru nehraju. Takže ani chvíle klidu a budu se muset jít podívat, co se děje a odkud to přichází. Jdu ode mě směr hlavní stezka je to veliká nádherná rovná cesta, v jejímž prostředku se tyčí něco, co by mohlo být křížem, kdyby to nebylo jen ráhno. Mohl by na něm být někdo přibyt hřeby, ale tady se nic takového nedá čekat. Mohlo by to celé být vymalováno krásnou zlatou barvou, ale tady je jenom prach, špína a šeď. A někde asi i pavučiny. Ještě, že ty jsem nikde nepotkal.
Jak tak jdu, koho nepotkám. Andulku. Pokusím se učesat vlasy na patku, protože netuším, v jakém jsou stavu, taky můj kabát nemusí působit zrovna nezváleně, takže jsem hned docela vystresovaný.
"Ahoj," řeknu jí, i když si nepamatuju, jestli si vlastně tykáme.
"Ahoj," řekne ona, ale o něco tišším a hlavně smutnějším hlasem.
"Stalo se něco?" vyhrknu neomaleně, jak se na mě sluší a patří.
"Když mě se o tom asi teď nechce mluvit," poví mi a rozbrečí se. Vůbec nevím, co mám v takové situaci dělat, takže se jen smutně dívám. Ona se vysmrká, otře si oči a řekne:
"Odešla mi babička."
"Kam odešla?" Proč jen mám pusu rychlejší než mozek.
"No jako umřela, teď před pár dny, tak je mi za ní smutno."
"Jej to je mi líto," zkusím napravit, co jsem zvoral, "kolik jí bylo?"
"Už skoro 90."
"Tak to je krásný věk," vrším jedno klišé za druhým, protože tyhle situace mi fakt nejdou.
Celý román již brzy u vašich knihkupců.
Viděl jsem ho jednou ve snu. A pak ještě několikrát. Uháněl jako šílený ďas, i když neměl žádné končetiny. Trvalo mi mnoho dní, než jsem pochopil, o koho se vlastně jedná. V románu bude mít své čestné místo.
Tam, zaháknout, sem, zaháknout, na druhou stranu, zaháknout, říká si pavouček v duchu. Celé to dělá automaticky, instinktivně. Ještě jednou, zaháknout. Už má utkanou celou hlavní osnovu pavučinky a teď mu zbývá dodělat zbytek. Jeden konec přichytil na stropě, druhý konec o kousek dál, třetí k něčemu zlatavému a čtvrtý ke stěně. Kdyby pavouček...
