Znovu.zrození
Tam, zaháknout, sem, zaháknout, na druhou stranu, zaháknout, říká si pavouček v duchu. Celé to dělá automaticky, instinktivně. Ještě jednou, zaháknout. Už má utkanou celou hlavní osnovu pavučinky a teď mu zbývá dodělat zbytek. Jeden konec přichytil na stropě, druhý konec o kousek dál, třetí k něčemu zlatavému a čtvrtý ke stěně. Kdyby pavouček přemýšlel nad tím, co dělá, možná by ho napadlo, jestli si vybral vhodné místo pro svůj nový domov? Pavouček ale nemá hluboké myšlenky. Zkrátka se mu tady z nějakého důvodu zalíbilo.
Kdyby si dokázal vzpomenout, co předcházelo jeho existenci, viděl by, že dříve býval klukem. Klukem, který vedl těžký život, ale snažil se, byl soucitný, pomáhal druhým. A protože byl ze svého života unavený, činil přání, aby jeho příští život byl co nejklidnější. A protože se mu líbilo v jedné podobné budově, kde hrála překrásná hudba, přál si, aby v ní mohl bez úsilí strávit celý svůj příští život. A protože chlapec ve svém životě dělal vše dobré ve prospěch cítících bytostí, naučil se lásce, soucitu a odpuštění, dokázal zpracovat své strachy, touhy i nenávist. A i když v prvních desítkách let svého života měl touhu raději nebýt, nikdy neublížil sobě ani druhým lidem. Dělal zkrátka všechno pro to, aby byl dobrým člověkem.
Pavouček si pracuje, kmitá ze strany na stranu, pavučinka se pomalu zaplňuje dalšími a dalšími nitkami, které vytvářejí ornament ne nepodobný mandale. Zpoza hor pomalu vychází slunce, které začíná svítit skrze okna i otevřená vrata, odráží se od zlaté sochy a vytváří v chrámu působivou atmosféru. Pavouček vidí, jak se hluboko pod ním scházejí bytosti celé oranžové, s holými hlavičkami, od rána se vesele usmívající. Pomalu si posedávají pod pavoučkem, který je i se svou pavučinkou tak vysoko, že ho nemají šanci uvidět.
Kdyby chápal, co se děje, věděl by, že mniši právě zahájili ranní meditaci. Ale protože to byl prostý pavouček, dokázal především vnímat zvuky a vibrace, které mniši svou recitací a zpěvem vytvářeli. A tu se pavoučkovi z pro něj neznámého důvodu udělalo náramně dobře. Jakoby to už někdy zažil, jakoby v tomto stavu už někdy byl. Nepamatoval si, že jako chlapec chodíval poslouchat do Gompy v pražské Zoo zpěv mantry soucitu, který mu připadal tak krásný, jakoby byl z jiného světa. Věděl jen, že teď pociťuje nesmírnou radost, blaženost a soucit se všemi bytůstkami. Bylo mu zkrátka náramně dobře.
A tak si žil. Když mniši dozpívali, jejich hlasy jakoby stále rezonovaly sochou a jejich vibrace prostupovala pavoučkem a jeho pavučinkou ještě dlouho potom, co mniši odešli. A oni se pak zase vrátili a odešli a vrátili a odešli a tak dokola celý den a celý pavoučkův život. A pavouček i kluk byli poprvé ve svém životě šťastni.