Zdena Salivarová Škvorecká a její Honzlová, aneb dílo ve stínu autora, žena ve stínu muže

(ze série Nezapomenutelné autorky v zajetí zapomnění)

Autoři a autorky včera a dnes

Zkusme se na začátku nejdříve zamyslet. Schválně, zavřete oči a přemýšlejte, kolik znáte současných autorek a kolik současných autorů? Skoro si myslím, že ženských autorek vás napadne ještě víc než mužských autorů. A teď si zkuste to samé, ale s autory a autorkami 2. pol. 20. století. Mě napadnou tak maximálně Marie Majerová a Marie Pujmanová, obě zastupitelky oficiální stranické literatury, nejvýše pak Jarmila Loukotková nebo Zdena Frýbová. Ale z exilové nebo samizdatové literatury jakoby ženy autorky vymizely. Je proto dvojnásobná škoda, že se již mnoho nemluví o paní Zdeně Škvorecké - Salivarové, která letos 21. 10. oslaví úctyhodné devadesáté narozeniny.

Jak to všechno začalo?

I proto, že miluji objevování skrytých klenotů české literatury, k nimž Honzlová Zdeny Salivarové bezesporu patří, nemohu se nepodělit o jakousi osobnější minirecenzi či převyprávění. Pojďme si ale nejdříve povědět něco o paní Zdeně. Její život je nerozlučně spjat s jejím manželem, panem Josefem Škvoreckým, autorem Tankového praporu, nebo také Zbabělců. Oba společně v exilu v Torontu založili známé nakladatelství ´68 Publishers, kde číslovka 68 jasně odkazuje k datu počátku sovětské okupace naší země. Tento rok byl významný i pro paní Zdenu jakožto autorku, protože se výrazně promítl do níže recenzovaného románu.

Jak se uvádí na jejich oficiálních webových stránkách www.skvorecky.cz, byla její kariéra od začátku provázena podezřením, že takzvaně přikrývá, tedy že pod jejím jménem vycházejí autorská díla jejího manžela. Je možné či dokonce pravděpodobné, že spolu o literatuře hovořili a sdíleli tak jakousi literární domácnost s podobným zdrojem inspirace, ale jinak se pro takové tvrzení nikdy nepovedlo najít žádný věrohodný důkaz, a tak je třeba jej brát s lehkým pousmáním. Paní Zdena totiž za svůj život publikovala celkem 16 knih, a to i v době, kdy už byli oba s manželem v exilu, a tak by ono přikrývání dále nedávalo valný smysl. Poslední knihy ovšem psali s manželem přiznaně, jde o sérii detektivek, kde se v psaní střídali a při vymýšlení doplňovali.

První krůčky ve světě umění

Ještě než se vrhla do tenat literatury, kam ostatně již od útlého dětství nakukovala za zády svého tatínka knihkupce, věnovala se na profesionální úrovni zpěvu a herectví, studovala dokonce na Filmové akademii. Již ve své první knize se pomyslně utkala s těžkými váhami, především s Milanem Kunderou, protože její knižní debut souborem povídek Pánská jízda vyšel ve stejné ediční řadě, jako jeho Směšné lásky. Byl tak brán jako jakási polemika s tehdy již etablovaným autorem o úloze muže a ženy v tehdejší společnosti. Paní Zdena byla ostatně Kunderovou posluchačkou na FAMU, o to jiskřivější tato polemika mohla ve své době být.

Mohli bychom se spolu s Rolandem Barthesem pokusit o onu Smrt autora, tedy nechat román vykročit mimo životní horizont jeho autorky. Mohli bychom se spolu s Milanem Kunderou pokusit tvářit, že autorka neexistuje a pak se fetišisticky zaobírat každým jejím dopisem, každým detailem jejího života. Nebo bychom se mohli ocitnout na druhém pólu této škály a snažit se román nahlížet jako autobiografický, resp. autofikční. Andrea Sedláčková se svojí Téměř nesmrtelnou láskou nebo Jan Němec se svými Možnostmi milostného románu mohou být příkladem současné autofikce. Pravdou nakonec zůstane, že do příběhu knihy Honzlová autorka zcela jistě otiskla to, co sama zažila, pocity, které cítila a zároveň onen příběh nechala běžet cestou, po které se již v reálném životě nevydal. Silnou autobiografičnost na svých stránkách www.skvorecky.cz přiznává i sama autorka.

Román Honzlová

Honzlová vyšla již v exilu, i když vznikala ještě v Praze, osudy a rychlost srpnových událostí ale nabraly takový spád, že se sama autorka ocitla se svou druhou vydanou knihou na opačné straně zeměkoule. Mohlo by tak jít i o jakési vyrovnání se s bolestnou nedávnou minulostí a zkušeností čerstvé emigrantky, exulantky bez pevné půdy pod nohama, která je v románu symbolizována vratkým humpolácky vypodloženým balkónem, respektive pavlačí. Snad díky tomu, v jak těžkých okamžicích kniha vznikala, se jedná o tak silnou výpověď se silným emočním nábojem, tak jak je tomu možné jen u vysoce citlivých a vnímavých lidí. Kniha tak může být způsobem, jak částečně deníkově zpracovat traumata a zároveň o nich informovat svět, z osobního traumatu tak udělat celospolečensky nastavenou sondu. Na Honzlovou částečně navazuje kniha Nebe, peklo, ráj, která rozvíjí osudy hrdinky, tentokráte již exulantky.

Příběh Jany Honzlové se rozprostírá na půdorysu několika letních dní, ve kterých se o době i o sobě samých dozvíme víc, než někteří za celý život. Osobní zkušenost autorky z řádků přímo čiší, přelévá se na čtenáře jako proud jarní horské říčky. Čtenář takto unášen nemůže přestat číst, chtěje se dozvědět víc o postavách, kterým je lépe říkat lidech, ježto jsou plastičtí jako živí.

Postava Jany je mi blízká. Častokrát jsem přemýšlel a s kamarádem Václavem vedl dlouhé debaty o tom, jestli bych za komunismu byl disidentem tak, jak si to o sobě myslíváme my dva. Asi bych jím byl stejně jako Jana ne proto, že bych o to vysloveně stál, ale proto, že bych si nemohl pomoct a dostal se do této pozice svou drzostí a otevřeností, neschopností přehlížet nešvar, tupost a nespravedlnost.

Ovšem mohl bych se stát i policajtem, tím fízlem, tajným, protipólem, padlým andělem, kterého ovládla nenávist, který jako Mefistofeles ponouká k hříchu, stejně jako Jan, příjmením prý Sedláček, postava stejně tak rozporuplná jako jednoznačná. Oba tyto póly jsou mi představitelné, stejně jako všem lidem, jen někteří si to neumíme přiznat, druzí se v nich přímo vyžívají.

Kniha je příběhem o lidech, kteří neumí být jiní, než jsou. Není v tom determinismus, spíš neochota otevřít oči a zamyslet se, jestli by nešlo žít jinak, lépe, pro sebe i pro druhé. Je až symptomatické, že otevřít oči pomůže některým až životní tragédie a vyprávění teprve desetiletého chlapce s nezkaženýma dětskýma očima i duší. Jeho příběh je krásným završením vyprávění, katarzí až filozofickou a byla by pro všechny škoda o něj přijít.