U nás na oddělení

Byl tam s námi na oddělení taky vrah Vomáčka. On asi ani vrah nebyl, ale říkali jsme mu tak, protože k tomu neměl daleko. Byl tam z nás suverénně nejdýl, ale vlastně dosáhl docela velkých pokroků. Protože jemu to v hlavě občas přeplo. A jakmile se to stalo, tak se z něj stala běsnící mašina ničící všechno okolo. No a jemu se povedlo najít v tomhle marastu drobnou skulinu, protože většinou poznal, když to přišlo a v tý megamilisekundě, než to začlo, dokázal říct "teď" a v tu chvíli ho muselo zavalit co nejvíc lidí bylo okolo, protože on měl pak strašnou sílu. Naší psychiatričce se povedlo tuhle metodu posunout o kousek dál, protože nikdo nevěděl, co s ním, než naběhnuli ty největší zřízenci a odvedli ho pryč. Kam, to nikomu z nás neřekli, asi dostal něco na uklidnění. No a ta doktorka si všimla, že jemu to spouští určitý slova, nebo spíš tóny ve slovech a taky některý zvuky. Takže kolikrát věděla předem, teda o vteřinu třeba, kdy to na něj přijde. A dokonalosti svý profese dosáhla tehdy, když začala být schopná ho z toho stavu dostat jen tak, bez injekcí, slovy. Poprvý to udělala, když nás na něm leželo asi sedum a ona přišla, začala ho hladit po hlavě, vískat ve vlasech a něco mu šeptat do ucha. Zřízenci si ho museli stejně odvést, zázrak se nekonal, ale bylo na něm vidět, že se trochu uklidnil a hlavně se změnil výraz v jeho očích. Předtím tam byl čistá zvířecí divokost, nenávist a zuřivost zvířete hnanýho na nejzazší mez, ale teď jakoby najednou zjihnul a v očích se mu objevil ten nejhlubší smutek, jaký jsem kdy u někoho viděl. No jenže jak on to teďka pomalinku začínal mít pod kontrolou, tak si z toho začal dělat srandu. Já ho k sobě po nějaký době dostal na pokoj, aby se jakože víc socializoval, no a jak tak ležíme, tak na chodbě břinkne sběračka a on jen zašeptá "teď" a já jak byl na pokoji sám, tak jsem s hrůzou a křikem co nejrychleji vyběhl ze dveří, křičel o pomoc a on se zatím mohl smíchy potentočkovat.