Prožívání štěstí

Co je to štěstí? Je to mytologický stav splynutí s božským, vstup do nirvány, nedosažitelné cosi, za kterým se ženeme jako oslík za mrkvičkou? Nebo ho je možné pojmout dostupněji, lidštěji, podívat se za oponu a zjistit, v čem všem se může skrývat? Jde spíš o prožitek duchovní, mystický nebo tělesný? A proč se něčím takovým vůbec zabývat? Je důležité znát význam znaků tak, jak to žádá sémiologie, nebo je stačí prožívat, aniž bychom si je definovali?

Je to otázka koneckonců osobní, protože já osobně jej vědomě prožívat nedokážu, i když bych rád. I když bych k tomu měl téměř všechny objektivní předpoklady. A přece mi jeden, možná ten základní, chybí. Chybí mi možnost zachycovat v mozku endorfiny, dopamin, noradrenalin i oxytocin. Jejich hladiny mám tak nízké, že medikací mohu dosáhnout jen stavu, který by se dal s trochou pozitivity nazvat normálem. Ale dál už jít nemohu. Nemohu zažít pocit, který mívají lidé po sportovním výkonu. Nemohu zažít pocit, který mívají lidé, když vidí milovanou osobu. Nemohu zažít pocit radosti z úspěchu, z dobře vykonané práce, z dokončení náročné činnosti. Nemůžu zažít nic nad rámec nijakosti. Může potom v takovém stavu těla vůbec existovat pocit štěstí?

Přemýšlím, jestli třeba štěstí neprožívám, aniž bych si to uvědomoval, a to, že nejsem schopný ho prožívat i fyzicky, protože mozek endorfiny a další látky neumí, neznamená, že by to nebylo štěstí. Asi to říkáš dobře, napsal jsem kamarádovi, že si štěstí vlastně každý vydefinuje sám, což je vlastně dobře, protože ho pak může najít v různých věcech, akorát mu stačí si to uvědomit. A to je právě ten problém, že to tělesné prožívání mě ovlivňuje natolik, že nejsem schopný vidět za něj. 

Pomoci by mi mohli techniky zvědomování, zpřítomňování, bytí v přítomném okamžiku. Nemůže-li se totiž štěstí dostavit jako pocit zaplavení vodou z přehrady, mohlo by se podařit nechat ho k sobě dotéct alespoň kapičku. Drobounkou, třeba o jedné molekule štěstí, s chemickým názvem Felicitas a značkou Fs. Protože není štěstí ve své podstatě energií, jako všechno okolo nás, a nutně tedy i pozorovatelným chemickým prvkem? Spíše není, ale ta představa je krásná, instatní štěstí destilované do lahviček.

Snad se tedy pokusit o domácí destilaci, molekulu po molekule ho sbírat do vnitřní lahvičky. Zkusit se zastavit ve chvíli, kdy se něco povede, zastavit mozek, myšlenky a zkusit si vnutit pocit teď, teď je to tady, teď je tu úspěch, teď je tu chvilka štěstí. Dokázat si připustit, že je nádherné, když se na mě miminko podívá, s láskou v očích, pohled na mě ho rozesměje, ne snad kvůli mému vzhledu, ale proto, že mě rádo vidí, dokázat ten prchající okamžik prožít jako čistý destilát, jako esenci štěstí, ten nezměrný pocit lásky, který se ve mě vždy vzbouří, dokázat ho prožít i jako štěstí, protože co jiného by jím mělo být, než důkaz lásky dcery k otci a vice versa?