Proces s F.K. čili jeho rehabilitace

Došlo mi to možná už dřív, ale jak je mým dobrým zvykem, okamžitě jsem to zase zapomněl. Jakmile jsem ovšem rozečetl Proces od F.K., došlo mi, co ve svých knihách popisuje. Jsou to sny, snové vidiny, které si možná dofabuloval, ale jejich základ zůstává vždy týž. Je to jeho způsob práce, základní nastavení, které se promítá do veškeré jeho tvorby. Tento způsob uvažování dovedl k audiovizuální dokonalosti David Lynch třeba v Městečku Twin Peaks. Podstata zůstává stejná.

To, co je podstatou, je zároveň to, co nejvíc dráždí. Nepochopitelnost jednání postav, absence motivů takových jednání, nepochopitelnost jevů, nestandardní prostředí s atypickými jevy, V běžném životě nic takového nemá být a objeví-li se to, je to vytěsněno jako něco nepatřičného, jako to, co nepatří do reality. Protože realita má být pevná, neměnná. Jaká jiná jistota by zbývala, nebylo- li by této?

Ale zde nic z toho neplatí. Postavy jsou prázdnými žoky nesoucími tu slova, tu činy, ale málokdy významy. Ty stojí v pozadí, musejí se domýšlet, nejsou stejné pro všechny, nejsou univerzální, nýbrž vždy individuální. Univerzální je maximálně celkový dojem, to, co by si čtenář (snící), měl odnést, a to pocit nejistoty a neuchopitelnosti všech jevů.

Nikdy neví, kde se v příští chvíli ocitne, kdo a proč tam bude, co bude dělat, co po něm bude chtít a proč? Nevím, ale přijde mi, že taková je i běžná realita, jen si to běžně nejsme ochotni připustit. Kdo je tu tedy snící a kdo probuzený ze sna, autor či čtenář?