Platforma

Vždy když čtu nějakou knihu od Michela Houllebecqua, přemýšlím zas a znovu nad tím, nakolik jsou v knihách obecně zastoupeny myšlenky autora, jestli náhodou s autorem nesplývají. Zplodil je přeci on, tak jsou jeho, chtělo by se říci. Takovéto prosté až sprosté, zjednodušující uchopení by jistě mohlo být kanónenfutrem pro řadu moralistů nové doby. Nepodceňujte však prosím autory! Jsme jako houby, které nasákávají vše z okolního prostředí, myšlenky, činy, motivace, necháváme to v sobě převalovat, bublat, vířit, vytváříme si snové světy, zaplňujeme je postavami a těm postavám vkládáme myšlenky, za které bychom se častokrát museli stydět, myslet si je doopravdy. Postavy jsou pro nás nositeli názorů, se kterými častokrát nesouhlasíme, ale které musí být vyřčeny, aby mohli být popřeny, vyvráceny, či naopak potvrzeny. Nejinak tomu je podle mě i u M. Houllebecqua. Zářným příkladem novely Platforma může být rasistický arogantní vysloužilý voják, téměř parodie, snažící se ospravedlnit světonázor útlaku humanistickými přesvědčeními.

Osobně jsem přesvědčený, že M. Houllebecque na mnoho věcí názor zkrátka nemá, protože jest býti nihilistou. To je ostatně jedna z mála věcí, které prostupují celým jeho dílem. Přesvědčení o nesmyslnosti bytí, prázdnosti všech jevů sdílí s buddhismem, na nějž se v Platformě několikrát odvolává, aniž by ho někdy plně vyznával. Je to škoda, možná by mohl skrze hrdinu pochopit, že buddhisté jdou za nihilismus, v prázdnotě nacházejí radost, vidí ji jako možnost, potenciál. Hlavní hrdina ve svém životě nevidí smysl v ničem, jako snad všichni Houllebecqovi hrdinové. Jeho život rozzáří setkání s dívkou, archetypální ženou, svůdnicí i světicí zároveň, inteligentní i poddajnou, něžnou i predátorskou. Nakolik je to vysněná žena autora a nakolik jeho hrdiny se z podstaty věci nedozvíme, faktem je, že se pro něj stane osudem, a to ve smyslu, který on sám ani netuší. Najde v ní lásku, najde v ní něhu (pohlazení) a najde v ní světský úspěch.

Zde ovšem nastupuje jistá paralela, která je pro mě stejně fascinující jako nepochopitelná. Snad v každé knize M. Houllebecqua lze nalézt fascinaci sexem. Stejnou fascinaci vidíme i v knihách Milana Kundery. Snad nikde jinde (vyjma markýze de Sade) nelze nalézt tak explicitní existenční závislost na něm. U Kunderových hrdinů však jde o dobytí, o dominanci a ponížení. U Houllebecqua jde o rozkoš, rozkoš jako únik od banality západního bytí vytrženého z kontextu života. Jde vlastně o hédonismus v pravém slova smyslu, hédonismus v duchu bakchanálií se všemi jejich krvavými a brutálními aspekty, což je vlastně dokonalou paralelou k vyvrcholení (sic!) celého románu. Jde tedy o příběh vskutku archetypální, o dokonalý román postavený na půdorysu hledání štěstí, jeho nalezení a jeho brutálního vyrvání prostřednictvím bohů, zde zastoupených jejich bojovníky na zemi. Jak říkám, dokonale vystavěný příběh, který končí stejně zdrcujícím způsobem, jakým končí sám život.

A možná to pro nás může být klíčové. Jsme civilizací, která zavírá oči před čímkoliv, co nám není příjemné a před smrtí se schováváme jak jen to jde, pokud není na obrazovkách. Přitom jen brutální setkání s její realitou nám může připomenout, že nestačí jen prožívat, ale že je třeba žít. A třeba i nalézt ve svém životě smysl. Hlavnímu hrdinovi se to nepovedlo. Snad se to povede alespoň čtenářům. M. Houllebecque je ovšem přesvědčen, že naše západní civilizace je se svým způsobem života odsouzena k zániku, tu zvenčí, tu zevnitř. To je podle mého názoru jeho druhý a zároveň poslední názor, na který můžeme usuzovat z jeho knih. Jestli má i nějaké další, zůstane záhadou, stejně jako jeho názor na to, zda lze naši civilizaci alespoň nějakým způsobem reformovat a tím ji zachránit. Není to ostatně ani jeho úkol. Jeho úkolem je ukázat nám svět způsobem, jakým ho odmítáme vidět, a to pomocí šokující otevřenosti a časté nehoráznosti názorů jeho postav. Jde až za hranu detabuizace, je místy nechutný a málokdy zábavný, což je ve společnosti, která se rozhodla ubavit k smrti, jedině výhodou.