Panda v nesnázích, alegorie života

Mám rád české autorky, v poslední době je čtu nejen pro zábavu, ale i jako jeden ze studijních materiálů pro pochopení ženského světa a způsobu uvažování. Na co jsem přišel? Že jsme ve svých rozdílech stejní. Proč na tyhle otázky musím hledat odpovědi? Protože poznávám spoustu věcí poprvé. V některých ohledech dozrávám až dnes, a to dost složitým způsobem. Některé věci, které se děti učí automaticky ve věku mateřské školy, musím já dnes poznávat v terapii, pojmenovávat si je a začleňovat do svého života vědomě. Patří mezi ně i způsob komunikace s mojí ženou, které vlastně vůbec nerozumím, hledám v jejím světě složitosti, které v něm možná nejsou, a to jen proto, že postrádám některé elementární životní zkušenosti a schopnosti. Dost o mně.

S Markétou Lukáškovou jsem se poprvé setkal skrze knihu Losos v kaluži, která mi přišla zábavná, vztahově poučná, ale asi nic víc. Klasická příjemná oddechovka, i když hlavní poselství, které jsem si odnesl, vztahy jsou složité a útěkem k jíné ženě se nic nevyřeší, hlavní je štěstí dětí, mi ve své době dost pomohlo.

Panda v nesnázích je jiná. Hlavní roli zde opět hrají mezilidské vztahy a láska, jak už to u dobrých románů bývá nutností. Hlavní hrdinka ovšem prožívá stavy, které buď musela autorka sama prožívat, včetně návštěv terapie a nácviku různých technik, anebo je kvalitní vykonavatelkou svého řemesla a informace byla schopná nasbírat od druhých lidí s niternými zkušenostmi. To samé se ovšem dá říct i o scéně s kokainem, že Markéto? :-)

Je vlastně s podivem a hrozně zvláštní, že se vztahy a situace v reálném životě opakují jen v opravdu malé výseči variací, a tak se člověk u dobré knihy může ztotožnit s tu více tu méně postavami a jejich prožitky. Zároveň si může rozšířit obzor o vnitřní život dalších postav knihy a tedy i vlastního života. Jedna věta mě dokonce zasáhla do jádra mých obtíží, jejich prapůvodu:

SPOILER ALERT!!!

"Kdyby byla Tereza Ivanovou dcerou, a ne něco, čeho Lenka celej život lituje, zasáhla by ji ta nehoda víc? Milovala by ji víc?"

Brutální upřímnost k sobě samé, ke které nakonec došla jedna z postav, je větou, ke které směřuje celý román. Je to katarze, ke které nedojde, ale je nám tu vyjevena ve své holé pravdě.

Slova partnera této postavy jen dokreslují bezútěšnost celého jejího života i této situace:

"Nedivím se Tereze, že je na práškách, má to z tebe a z tvýho chování, z toho, jaká seš bezcitná svině."

Osobnost s narcistickými rysy si nikdy nepřizná, že by mohla nést svůj podíl viny. Na vině je vždy někdo jiný, nějaká externí příčina. Vychovává-li takový člověk dítě, může to na jeho vývoj mít neblahé následky. Vychovává-li takový člověk dítě, které nikdy nechtěl, jsou neblahé následky bezpodmínečnou jistotou.

Hlavní hrdinka se se svým životem a se svými traumaty vyrovnává se ctí, dělá to nejlepší, co v danou chvíli dokáže. Její matka zůstane navždy uvězněna v kleci domnění vlastní výjimečnosti a neomilnosti. Ne každý má ovšem v sobě tolik síly a okolo sebe tolik možností a podpory, jako hlavní hrdinka. Je krásné, jak jemnou formou je zde naznačováno v průběhu celé knihy, že mít úzkosti a duševní potíže je v dané situaci normální a vlastně nevyhnutelné. Člověk se tzv. nezblázní proto, že by byl špatným člověkem, že by byl vadný, že by to chtěl. Má potíže, protože se spojily genetické predispozice s působením prostředí. Chybí-li láska, bezpečí a pocit umíš dovedeš, pak se člověk nemůže rozvíjet tak, jak by si zasloužil.

Hrdince chyběla hlavně láska, a té se jí snad nakonec dostane od jiných lidí, než od matky. Mnoho lidí v životě ale takové štěstí nemá. Snad i jim může být tato knížka drobným připomenutím, že stojí za to bojovat. Jejich blízkým může připomenout, že počátek potíží jejich blízkých nebyl jejich vinou. A všem ostatním jistě zpestří nejedno odpoledne, tak jako se jí to podařilo u mě.