O kloučkovi Broučkovi a naději v beznaději

Žil byl jeden malý maličký klouček. Nejprve se však objevil. Okolo něj byla snad jeskyně, snad sluj. Jinak nic. A před ním démonické světlo, tu modravé, tu nazelenalé, přelévající se a měnící podobu. Klouček si před tím oním připadal maličký, tak maličký, jako kdyby se mraveneček postavil na zadní a měl před sebou lední medvědici taky na zadních, tak obrovská to byla sluj a tak nepatrný si klouček připadal. Nevěděl, co tu dělá, nevěděl, jestli tu vůbec chce být, ale stejně s tím nemohl nic dělat. A tak jen čekal. Občas křičel hrůzou, ale to se hned světlo rozburácelo hromovým zvukem, až se klouček stáhl ještě víc do sebe a raději už nevydal ani hlásku.

A tak šel čas. Ke světlu se občas přidalo další světlo, oranžové, ze kterého šel někdy snad ještě větší strach. To se ta dvě světla do sebe pustila o to, kdo bude mít vládu nad světem a jaké světlo tedy bude svítit. Děly se děsivé věci, klouček se snažil schovat, ale neměl kam, a tak se jen snažil vše přečkat, raději ani nedutal, nevidal ani hlásku, jen se stáhl ještě víc do sebe, hrůzu v maličkém srdíčku, kde už nezbýval prostor na nic jiného.

Ze světla jakoby občas prozařovala tvář. Co tvář, desítky tváří, jakoby jedna na druhé až do neviditelna. Bylo to děsivé a klouček už viděl, že nic jiného než děs a hrůzu zde nemůže zažít. Nevěděl, co si počít, bude moci někdy vyjít ven? A kam by to ven bylo? Co by ho tam čekalo? Taky jen děs a hrůza? To může přeci zůstat tady, proč se snažit. A tak raději byl, ani nedutal, netroufal se na nic zeptat či projevit svůj názor. Ne, že by to nezkusil. Ale to se hned světlo rozburácelo na všechny strany, lítaly z něj hromy blesky a šla z něj neskutečná hrůza. Klouček to občas zkusil zas, výsledek byl ale vždy stejný, a tak to po čase raději všechno vzdal. Co mohl také dělat jiného?

Oranžové světlo po čase vystřídalo rudé. To bylo zákeřnější a o to děsivější. Se zeleným vycházelo dobře, alespoň ze začátku, ale kloučka si pak už vůbec nikdo nevšímal. Bylo to dobře? Klouček toužil po pozornosti, toužil po tom, aby ho někdo vnímal, objímal, přijímal mezi sebe. Ale tady nikdo takový nebyl. Klouček byl na světě sám. Okolo jen samá nepřátelská světla. Čas ubíhal a klouček se utvrzoval. Musel, aby přežil. Tolik nenávisti okolo něj bylo, že se sám před sebou postupně vytrácel, až z něj zbyla jen průhledná schránka. Té si už naštěstí nikdo tolik nevšímal. Ne bez výjimky. Ve světle bylo tolik nenávisti, že kloučka tu a tam mučilo prostě proto, že nemohlo jinak. Byly v něm otisklé generace mučitelů, bylo to světlo pocházející z nich, a tak se v mučení a týrání a traumatizování zkrátka vyžívalo.

Klouček trpěl, buď mučením, nebo hádkami zeleného světla s červeným. Ty už nebyly o moc, byly už o čistém šílenství, o touze druhému ublížit, způsobit co nejvíc utrpení a bolesti. Zelené světlo bylo na světě první, a tak mu klouček fandil, aby přemohlo červené a alespoň pro tuto chvíli zavládl klid. Jenže světla to tentokrát přehnala, způsobila bouři utrpení, která zasáhla kloučka tím nejsilnějším úderem a poslala kloučka do pekel, odkud nebylo návratu.

Pokračování příště.