Naši furianti a jejich Destrukce vol. 1

Bylo by naivní myslet si, že Naši furianti ve své době zachycovali realitu běžné vesnice. Jde o určitou abstrakci, možná zprůměrování typické české (rakouské) vesnice. Pro účely divadelní hry musely být postavy jednoznačné, málem černobílé, nesoucí jasné poselství. Tak tu máme moudrého starce, který všemu tiše naslouchá, aby nakonec jako Deus ex machina sestoupil a nabídl rozhřešení. Najdeme tu vysloužilého vojáka spolu se ševcem, oba světoběžníky, kteří se pokládají za znalce světa. Městskou radu, která je nakonec ovládána pověstným ženským krkem pod hlavou starosty. Zápletku jako od Shakespeara, kdy se snoubenci jednou mohou vzít, pak kvůli malicherné zápletce nemohou, a tak dokola až do šťastného? konce. Krejčovskou rodinu, tohoto antipoda krejčího, který je spravedlivě napraven i se svou ženou a dětmi.

Kolorit postav spolu s primitivním příběhem zastiňuje jednu důležitou záležitost, kvůli které je dobré Naše furianty i dnes číst. Ať už je jejich vyprávění pravdivé tu více, tu méně, jisté zůstává, že se v jejich případě jednalo o obec v jejím pravém smyslu slova, o společenství lidí se společným zájmem, kteří se do značné míry sami spravují. Jejich svět až na výjimky nepřesahoval hranice obce, sem tam i několika sousedních obcí. Pro to, aby mohli dlouhodobě fungovat, museli vždy držet pospolu ne jako jednotlivci, kteří mohou mít rozmíšky tu velké, tu  malé, ale právě jako společenství lidí se samoregulujícími mechanismy. Tyto se vyvíjely po staletí a byly po dlouhou dobu neměnné, spíše zvykové než právní. Na to koneckonců odkazuje scéna, kdy se jeden z radních snaží používat obecního zřízení k řízení rady, přičemž poslední slovo má stejně paní starostová.

Je tedy možno se domnívat, že s římskou říší přišel úpadek.

Co to? Takto přátelé funguje ADHD mysl. Přeskočí mezistupně uvažování a sdělí až výsledek.

Jak je známo, základní jednotkou starověkého Řecka byla obec, polis. Sama si spravovala veškeré své záležitosti, měla své vojsko atd. Lze tvrdit, že se všichni v obci (která byla ovšem širší než městské jádro, zahrnovala v různých dobách i okolní zemědělská území) znali, minimálně ti, kteří rozhodovali, tedy plnoprávní občané. Právo, jak ho známe dnes, přišlo až s Římskou říší se svým vrcholem za Justiniána. Od něj se přes středověk přeneslo až k nám jako základ uvažování nad mezilidskými vztahy vynucovanými státní mocí. Jenže takové právo je těžkopádné, odstřižené od svých adresátů a de facto v rozporu s původním vývojem římského práva, které se ve svých prvopočátcích blížilo spíše právu soudcovskému než dnešním zákonům. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se mohlo vyvíjet uvažování nad regulací mezilidských vztahů, nebýt římského práva, pro tuto chvíli je možno shrnout, že obec regulována vrchností shora je nutně odstřižena od svých občanů, kteří sice mají možnost jakýmsi omezeným způsobem zasahovat do jejího chodu, ale už samo strukturální zakotvení těchto možností je ve své podstatě špatně, protože v rozporu se samotnou přirozeností obce jako seberegulatorního mechanismu (či snad organismu sui generis).

A tak, aniž bych chtěl z literárních děl vyvozovat sociologické úvahy, natož vědecké závěry, můžu se pustit do srovnání a otevřít si knihu Destrukce S. Bilera, ve které je pojednána dnešní obec, po všech turbulencích 20. století, se všemi katastrofálními důsledky na propojení občanů v obci a jejich prožívání jako součásti obce jakožto samosprávné jednotky a živého organismu.