Honzlová Salivarová, Salivarová Honzlová

Miluji objevování skrytých klenotů české literatury. Honzlová Zdeny Salivarové k nim bezesporu patří. Zdena Salivarová nenapsala mnoho knih, ale to nemůže být na škodu, povede-li se sdělit vše důležité v jednom stěžejním díle. Takový Robert Musil by mohl vyprávět.

Příběh Jany Honzlové se rozprostírá na půdorysu několika letních dní, ve kterých se o době i o sobě samých dozvíme víc, než někteří za celý život. Osobní zkušenost autorky z řádků přímo čiší, přelévá se na čtenáře jako proud jarní horské říčky, a ten unášen nemůže přestat číst, chtěje se dozvědět víc o postavách, kterým je lépe říkat lidech, ježto jsou plastičtí jako živí.

Postava Jany je mi blízká. Častokrát jsem přemýšlel a s kamarádem Václavem vedl dlouhé debaty o tom, jestli bych za komunismu byl disidentem tak, jak si to o sobě myslíváme my dva. Asi bych jím byl stejně jako Jana ne proto, že bych o to vysloveně stál, ale proto, že bych si nemohl pomoct a dostal se do této pozice svou drzostí a otevřeností, neschopností přehlížet nešvár, tupost a nespravedlnost.

Ovšem mohl bych se stát i policajtem, tím fízlem, tajným, protipólem, padlým andělem, kterého ovládla nenávist, který jako Mefistofeles ponouká k hříchu, stejně jako Jan, příjmením prý Sedláček, postava stejně tak rozporuplná jako jednoznačná. Oba tyto póly jsou mi blízké, stejně jako všem lidem, jen někteří si to neumíme přiznat, druzí se v nich přímo vyžívají.

Kniha je příběhem o lidech, kteří neumí být jiní, než jsou. Není v tom determinismus, spíš neochota otevřít oči a zamyslet se, jestli by nešlo žít jinak, lépe, pro sebe i pro druhé. Je až symptomatické, že otevřít oči pomůže některým až životní tragédie a vyprávění teprve desetiletého chlapce s nezkaženýma dětskýma očima i duší. Jeho příběh je krásným završením vyprávění, katarzí až filozofickou a byla by pro všechny škoda o něj přijít.