Honza málem králem
(doporučuji číst hlasem Miloslava Šimka)
Žena mi nikdy nevěřila, když jsem jí tvrdil, že se jednoho dne stanu králem. Jaké bylo její překvapení, když jsem jí jednoho dne oznámil, že jsem prodal náš dům a pořídil za něj maringotku de luxe a zhruba pět kilo zlatých řetězů, prstenů, náušnic, náramků a dalších šperků. Rozhodl jsem se totiž stát králem všech světských.
A tak jsme vyrazili. Můj plán zde bohužel končil, a tak jsme vyrazili téměř naslepo. Náš nový starý Mercedes v kůži, rok výroby 1986, měl sice co dělat, aby utáhl maringotku 3+kk, kde kk nebylo kuchyňský kout, ale KadibudKa, ale nakonec se nám za rachotu kol a šedého kouře z výfuku podařilo vyjet. Už v tuhle chvíli jsme byli pro všechny, kdo nás spatřili, atrakcí, ale ještě bylo třeba vyzvednout náš zdroj obživy. Podařilo se mi totiž levně sehnat skákací hrad i s nákladním vozem pro jeho přepravu. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nevlastnil řidičské oprávnění skupiny C, pověřil jsem jeho řízením manželku. Přeci jenom s jejím novým zevnějškem čítajícím platinovou blond paruku, leopardí blůzu s výstřihem až k pupíku a novými ňadry vel. D jí jistě každý příslušník promine. Jediné, co mi nedošlo, že si nejspíš budu muset brzy pořídit i novou manželku, protože ta současná se již v tuhle chvíli tvářila dosti nevalně. Ale vydržela. A tak jsme vyrazili.
Cesta nám příjemnou rychlostí až 25 kilometrů za hodinu příjemně ubíhala. Rádio jsem v autě sice zatím neměl, ale ono by ho stejně přes rachot Tatry V3S, kterou se žena pokoušela častým zhasínáním motoru a jeho startováním přesvědčit k plynulejšímu pohybu, stejně nebylo slyšet. Ještě štěstí, že jsme si brzy všimli cedule pouť v obci Dolní Celetná. Mé srdce zaplesalo a našlo svůj cíl. Světší mě jistě s nadšením přivítají jako svého krále a já tak dojdu svého životního údělu. Neuteklo ani pár hodin a už jsme parkovali. Louka se teprve začínala plnit atrakcemi, a tak jsme mezi ně snadno zapadli. Nejdříve vybalíme skákací hrad, řekl jsem si, aby všichni viděli, kdo je tu pánem. Jen tu zlatou korunu jsem nemohl sehnat. Nevadí. Bude muset stačit můj účes značky mullet a téměř nová džinová souprava.
Žena seděla za volantem soupravy a zdálo se, že si potřebuje odpočinout. Jako správné královně jsem jí to dopřál a začal jsem vybalovat hrad. Co hrad, zámek. Instrukce byly naštěstí přesné, a tak jsem to stihl za pouhopouhých pár minut. Ke štěstí mi hrálo, že jsme zastavili přímo u přívodu elektrického proudu. Zapojil jsem ho do mašiny, ta naskočila, rozhrčela se a zámeček se začal nafukovat. Jiskry štěstí v mých očích musely být vidět až do dálky, protože se z ní ke mně začali přibližovat lidé, mí budoucí přátelé, poddaní, chcete-li.
Kterej kokot vypálil ten agregát, ozvalo se z jejich směru, což mě, přiznám se, malinko znejistělo. Hrad už byl totiž nafouknutý, ale v rozvaděči se nějak jiskřilo. Že by člověk, který mi ho prodával, nebyl certifikovaným elektrikářem, jak se mi snažil namluvit? Inu, nevadí, jsem tu králem, a tak mi dobří lidé určitě pomohou a drobné nehody jistě odpustí. To jsem si myslel do chvíle, než dopadla první rána. Trefila mou bradu právě ve chvíli, kdy jsem jim vyšel vstříc s otevřenou náručí a se slovy Poklekněte mí drazí poddaní.
Probral jsem se ani ne do západu slunce. Právě včas na to, abych ještě zhodnotil stav skákacího hradu, poznamenaný snad noži, snad mačetami oněch příchozích. To ani nebudu balit, napadlo mě. Žena už ani neplakala ve chvíli, kdy jsem jí řekl, ať nastartuje, že odjíždíme. Asi jí už žádné slzy ani nezbyly. Ale já se nevzdám, koupím novou atrakci, větší a lepší, a jistě se už najde někdo, kdo mě jako svého krále přijme, i kdybych s ní měl přijet třeba až před Pražský hrad.