Experiment bez konce
Počátek
Stojím před bránou ústavu, toho času duševního zdraví a nemoci. Kolik přemáhání mě stálo dostat se až sem. Kolik je to let, co jsem si poprvé matně uvědomil, že se mnou nebude něco v pořádku. A žil jsem dál, v bídě, nouzi a utrpení, než jsem se dostal až tak daleko, že nebyla jiná možnost než jít za doktory. Jenže jsem narazil. První neměla čas, druhá nikoho nepříjímá, třetí se mi vysmál, že tyhle potíže má taky. Copak můžu za to, že jim nejsem schopný říct ani zlomek toho, co mi je, ani zlomek toho, co mě trápí, ani zlomek toho, co drtí moji duši a nedá mi ani na zlomek vteřiny pokoj, vydechnutí a klid?
A tak jsem se přes jednu celkem dobrou doktorku dokodrcal až sem. Prodělal jsem několik let terapie, sezení v křesle, přemýšlení, čtení knížek, pití čaje, mluvení, hloubání se hloub a hloub. Až to jednoho dne dál už nešlo. Nebylo kam se dál posunout, už ne tímhle způsobem, i když mi v mnohém otevřel oči a z mého terapeuta se stal spíš můj přítel, takže už jsem se s ním neměl kam posunot. Spíš než terapii připomínalo postupem času naše sezení filosofickou čajovnu. Ale vnuknul mi myšlenku na použití psychedelik. Jenže sám jsem se toho bál a on ničím takovým neměl odvahu druhého člověka provázet, což se postupem času ukázalo jako víc než rozumné. A tak jsem teď tady. Ale kam dál?
Stojím na rozcestí a nemůžu se pohnout. Nemůžu si vzpomenout, kam jsem to měl vlastně jít. Stacionář? Zeptám se na recepci, ale kde je recepce. I když do stacionáře už jsem chodil, tohle by mělo být experimentální oddělení. No nic, odskočím si aspoň na záchod. Ale proč mi to zase nejde, vždyť už jsem na tom byl líp, co je to zase za zásek uuuáááá kuuuuuá vyskočil jsem z mísy a proskočil zavřenýmí (!) dveřmi, protože se ze záchoda vynořila hlava mojí matky jako nafouknutý balónek na pouti. Dál už jsem to nepozoroval a rozběhl se ven. Jenže už nejsem tady, jsem tady, jdu po schodech, které poznávám, po nich jsem se něco nachodil, jejich kovové vrzání je nenapodobitelným zvukem mého dětství. A tady to je ten schod, nikdy nebyl přišroubovaný, dal se zvednout a zároveň jsi tu ještě nebyl tak vysoko, abys spadl a sklouzl se po plechové kostře budovy pod sebou někam dolů. Akorát na vylezení jsi musel vynaložit mnohem víc úsilí, buď ti musel někdo pomoct, nebo jsi se musel přitáhnout, a když nemáš ještě skoro žádné svaly, je to nic moc pocit zůstat v takové prostoře sám. Protože od tohohle vlezu skrz mřížované kovové schody se pokračuje do tajemných zákoutí téhle prapodivné budovy, Skicentra ve tvaru stanu do A, jenže mnohem mnohem většího, se schody po stranách a kdo ví, s čím v útrobách.
A tak tam zase vlezu, jako vždy, jenž teď tu se mnou nikdo není, i atmosféra je nějaká jiná, jako bych to tu důvěrně znal, ale zase ne úplně, jakoby něco, nějaký detail byl úplně jinak.