Dobrý kšeft
"Dělaj, dělaj, takhle nám to tam stihne shnít," popohání muž v dlouhém kabátu pohůnka. "Hlína je nakypřená od odpůldne, nevím, co s tím dělaj takový štráchy."
"No jo porád, chrplflu," odplul si pohůnek, z opření si vrazil krumpáč pod pazuchy a jal se kopat.
"Chrplflu," přidal se kabátec a potáhl ze smrdutého domácího tabáku smotaného v cigár. Za tuhle várku by mohl bejt pěknéj vejvárek. Za mladý a čerstvý vždycky bejvá. Ale to tomu vagabundoj nehodlám profláknout.
Asi
aby vše bylo rychlejší, chytl se lopaty a co pohůnek nakopal, to
házel stranou. Byla černočerná noc, měsíc tak tak svítil, už
couval a zbýval ho srpeček, tak akorát, aby bylo jakž takž vidět
na práci, ale ne zvenčí sem. Místo nedobrého činu nacházelo se
příliš blízko lidem. Tedy lidí tu bylo všude dost, ale ti jaksi
nemohou nikoho udat. Však ti, co by šli kolem, mohli by pojmout
podezření, říci si co ten starý zase blbne, což nemůže kopat
přes den? Ani to by nebylo tak z nejhoršího, ale co kdyby se tu
objevil ten starý, však? Ten se válí z rumiatiky zcepenělý pod
kavalcem, kabátník se o tom přesvědčil koukaje skrz ušmudlané
okénko do té jeho cimřičky.
Dělá to tak vždycky, modus
operandi, jak by řek vašnosta, má stále stejný. Jen pohůnky
porůznu mění, aby je nenapadlo někde se vychloubat, jaký je to
fajnový kšeft, když chodí tak často. Taky nemůže lozit pokaždé
na stejný plac, musí to střídat, ne že by se mu chtílo, ale
vybírá si ty nejlepší kousky a těch zas tolik nebývá. Za jedno
mlaďoučký je jak za 3 prolezlý, to už se vyplatí jít si po
svejch kouska cesty. Jen s to přepravou bejvá problém, pěšózně
na dvoukoláku to po nocích vypadá podezříle, kdo by co po nocích
převážel nemít nekalej oumysl. Ponocnej sicevá taky nasává,
ale čert aby ho vzal potkat ho. S tím pomáhá čerstvý pohůnek,
jde o řád kroků předem a jak by naň narazil, udělá virvál,
pořádný alotrium, aby drapáka zadělal a byl čas se zdejchmout
aji s dvoukolákem. Na ten univezitét plac to je z většiny
pracovišť do půlhodinky frišný štreky, ale jakmile to klapne, je
na nějakej ten večír vyděláno.
A vašnosta sám pan univerzitní
profesór, ten je dycynky moc spokojenej. Prej Roberte, vy děláte
svému předkovi dobré jméno, mistr Jesenský by z vás dozajista
měl radost. To víš profesůrku, jakej já jsem příbuznej, možná
jo, možná ne, to už se nezjistí, máma mojej mámy tvrdíla, že
její máma zasejc znávala jistýho kronikáře a ten jí tvrdíl,
matko tady v tych knihách je to zapsáno, už od doby tej slavnej
popravy se to ve vaší linii táhne. Láska ke smrti tvrdíl.
Jakápak láska, kšeft je kšeft, doba mu přeje tak co. Lepší
vyhrabat, než zahrabat, nedej bůh než odpravit.
Čisťounká prácička to moc nejni, ale prej pro vědu, říká pan univerzitní, to je práce nejvyšší. Já myslím, že spíš práce pro pánabožka bude ta nejvyšší, ale jak ho znám, on mi to dozajistějc odpustí, však je milosrdný a já dycinky než sem vlezu, tak se pokřižuju a prosím ho o odpuštění, nejsem žádná bába svíčková, ale však co, každej kouká, aby měl na chlebíček, jeden tak, druhej tak, hlavní že neškodí. Komu to ublíží, když vykopu nebožtíka. Jemu né, jemu je to fukajz, kde bude prdět, eslivá do hlíny nebo na študenty. Ten už je v nebíčku a těličko by stejně zhnilo, tak co, lepší ho zachránit. Zdechlýho psíka taky radějc sežerou, než by ho nechali zhnít, tak co. Že pes nejni člověk? To sice nejni, ale škoda každýho života, říká pan farár, tak proč ne i psího, no ni.
"Stůjte občane, jménem zákona," ozve se za zády páně kabátníka.
"Já vám to říkala vašnosto, pane policajt, samotnej satanáš tu rejdí po nocích, kolikrát už mi to přišlo, že se tu něco šustne."
"A co vy tu matko po nocích naháníte, nechodíte náhodou dělat pokoutný obřady, nějaký čarodějnický rejdy po nocích, co?!" zařičel policajt v ruce s klepetama, až šli na bábu mrákoty. "No nic, to si vysvětlíme až pak, teď si poslechnem tady toho satanáše. Jméno, oba!!!" zasejc řval jak dyby byl na palouce a ne na posvátným místě. "No nic, vezmem jich všech sebou, je nás tu na nich dost, tak alou na direkci, ať se dneska ještě malounko vyspím," zavelel pán policajt, z nich nejvyšší, zbytek byli malý šarže a už si to rajzovali na tu jejich slavnou služebnu.
~~~
"Člověče nedobrá, to nevíte, že vám za to hrozí provaz?" hřímal pan nejvyšší rada na policejní stanici, když se jal kabátníka vyslýchat pro ten hrůzný zločin svatokrádežný.
"Snad nebude tak zle, pane rado, však my hledali poklad, že zrovna na šláfplacu, to už se tak někdy sejde no."
"Nežertujou mi tu, tohle je vážná věc. Já ten provaz nemám rád, člověk nedal, člověk neber, ale když to je nějakej vrahoun pazgřivej, prosím, voni si s nim na věčnosti poraděj, ale co s váma člověče. Řeknou mě, proč jste to dělal, přece ty lidi žádný cennosti nemaj, je to šláfplac chudejch, tam žádný a zlatý zuby nenajdou a kdyby jo, postaral se vo ně ten vožrala hrobník, to nevědí?"
"Ale jó, vědí."
"No tak co tam lezou ausgerechnet v mym rajónu? Co tam hledaj? Jsou nějakej ouchylnej na tydlecty věci? Ani mě to neřikaj, pfuj tomu. Tak maj ňáký vysvětlení, dělali to pro někoho? Víte, já nejsem z Nemanic, já mám svý tento, informátory, a oni mi houkaj do ouška, co se tak asi dělá, když se někdo vykope, kam se s nim jezdí, víme, kde je ta poptávka, jak říkaj páni z ekonomů. Tak bude to?!!!" hříme pan rada dál, po dobrým, po zlým, ale nic naplat, kabátník sice není žádná galérka, ale pan profesór ho taky nikdy nenatáh a ještě je tu ta rodinná legenda, přece nemůže zatáhnout další pitvař, to už by z tohodle jména nikdo neseškráb.
"Jak chtěj, pudou před pana soudce a ten už si s nima poradí, situace je jasná, ale pamatujou si, místo provazu to mohlo bejt lepší, kdyby mluvili."
Jo místo provazu sekyra, prašť jak uhoď, pomyslel si kabátník vycházeje z ouřadovny.
~~~
"...a za tento ohavný svatokrádežný čin odsuzuje se spolu se svým komplicem k trestu smrti oběšením. Tento budiž co nejdříve vykonán. Ale protože náš pan císař je milostiv, i takový póvl a špeluňka jako vy, než zasviští do pekla štandopéde, můžou mít poslední přání. Přes ústa mi to nejde, ale budiž. Co chtěj, než jich oběsí, viržínko?"
"Vážený pane soudce, mým posledním přáním je, aby moje tělo bylo odkázáno vědě."
"Co to říkaj?"
"Aby mí tělo dali študentům na rozřezání."
"Chtěj mě ještě víc rozčílit?!!"
"To né pane soudící, ale nic jinýho já už si na světě nepřeju, tak co po mě chtěj."
"No budiž, soud má možnost nechat tělo popraveného pitvat, je to koneckoncův jediná možnost, aby si ti ranhojiči do někoho řízli. Jinak by šli minimálně na galeje, řezat do posvátných ostatků. Ale stejně jako pán Bůh i náš pan císař je milostiv a tak v jeho jméně budiž jejich poslední přání splněno."
~~~
Toho dne svítilo slunko, nebylo pravda vysoko, ale jeho paprsky dopadaly na kabátníkův obličej. Ten smířen naposledy otevřel oči, pohlédl na nebe a jeho zrak rozzářil se v úsměvu.
~~~
Nedlouho poté, bylo to ještě týž rok, vyšel v novinách článek tohoto znění:
Náš pan císař je člověk přející vědě a pokroku a jakožto taková jeho milost ráčila laskavě naříditi, aby bylo přísně jen pro účely vědecké a pedagogické možno odevzdávat lidské ostatky vědě, pouze však univerzitám, aby na nich možno bylo provádět pitvy, jak už v dobrém duchu od doby našeho vznešeného pána Jána Jessenia je v tomto kraji zvykem, aby bylo lze možno na příčiny chorob, bolestí oudů a jiných neduhů lidských možno přicházeti, studentstvo vzdělávati a pokroku lidskému činiti vše ve prospěch. Ostatky tyto pak ve vší počestnosti se všemi obřady budiž uloženy do země a nadále k nim přistupováno jako k posvátnosti. K tomu nám dopomáhej bůh.
KONEC
(Pozn. autora: Na našem území tyto činy nikdy nebyly trestány natolik přísně, jako je uváděno v tomto příběhu.)