Destrukce aneb Naši furianti? vol.2

Dlouho jsem přemýšlel, co o téhle knize napsat. Jestli mi vůbec zapadá do koncepce. Srovnání dvou epoch dvěma různými autory je žijícími. Ale nakonec asi jo. Je to vlastně dystopie, tedy katastrofický žánr dnes oblíbený, i když se tak často sám nenazývá. Zároveň je v ní ale velký kus pravdy S. Biler je přeci jenom sociolog zkoumající tíživé problémy naší současné společnosti, mimo jiné nerovnosti ve školství, kdo by tedy byl povolanější komentovat naši společnost než on?

A je tedy nasnadě pokusit se značně neuměle srovnat ony dvě knihy, tezi a antitezi, utopii a antiutopii. Po celou dobu, kdy jsem knihu četl, mi totiž přišlo, že se skutečně jedná o plus mínus tutéž průměrnou českou vesnici, na které uteklo nějakých 150 či 170 let a přes kterou se převalily změny trhající ji na kusy a sestavující ji do podoby, ze které časem zůstala už jen agónie. Ta tam je jakási soudržnost obce, pospolitost občanů. Zde už je každý jen sám za sebe. To tam je hlídání každého zastřeleného zajíce, i když jich tehdy byla plná pole a louky, dnes je nejlepší vše vybetonovat a zasfaltovat. Klimatická linka se jako (klišé allert) červená niť táhne celým příběhem až k neslavnému konci. Vše se rozpadá, počínaje školní budovou, jaká alegorie. Příroda vysychá, řeka i les, louka i stráň, vše spěje k záhubě. Je to tedy konec české vesnice jak ji známe? Ten už přeci dávno nastal a vše je jinak. Snad jen lidé zůstávají stejní.

Pravda, ve furiantské vesnici chybí kdokoliv, kdo není Čech, jako kdyby autor už tehdy předjímal budoucí děje. Ale jinak je vše při starém. Zůstává moudrý kmet, stařec, který jednou vezl dva císaře, a proto má obdiv celé vesnice. Jeho dnešní obdoba už tedy není ani (rádoby) moudrá, ani úctyhodná, už se jen cpe chlebíčky. Ani zde nechybí lump, dříve to byl švec intrikán s rodinou, dnes je to generální ředitel s rodinou. Dva světáci, voják s kovářem, tvářící se, že všechno ví, jsou dnes nahrazeni málem rozdvojeným panem učitelem z města, který si je jistý tím, že vlastně už vůbec nic neví. Změnilo se tedy něco? Není tato vize spíše úhlem pohledu, snahou nasvítit sklíčko z jiné strany?

Vlastně asi to hlavní, co mě při čtení Destrukce napadalo, jaká je škoda, že nevyjde také nějaká Konstrukce. Souvisí to s atmosférou společnosti, která je zde pesimisticky vykreslena, která se tváří, že je všechno v pořádku, i když v hloubi duše ví, že je všechno v prdeli. My se dnes a denně zaobíráme ekonomikou, čísly, procentními body růstu HDP, kdy si budeme moct koupit to či ono a tváříme se, že se máme strašně špatně. Tenhle nihilismus přitom nemá oporu v realitě. Ano, můžeme se mít lépe, ale historicky se podstatná část společnosti neměla ekonomicky lépe. Ano, čísla jsou důležitou součástí veřejného života, ale jeho stejně tak důležitou součástí jsou slova, dnes opomíjená, jako naděje, pokora, soucit s druhými a další efemérní ale elementární součásti života zdravé společnosti, která je dnes tak prodchnuta negativitou a primární nenávistí, až je z toho jedinci úzko. Snad se téhle výzvy otočit kolem literatury zase o dalších stoosmdesát stupňů směrem k utopii o optimistické radostné společnosti budoucnosti někdo brzy zhostí, jinak to budu muset udělat já, a to opravdu nechcete. Nebo snad jo?