Bubáci domácí
"Tam bubák, tam, tam," povídá vystrašeným hláskem.
"Ale zlatíčko, vždyť už jsem ti jednou povídala, že bubáci nejsou," odpovídá jí maminka, "mám se tam s tebou jít podívat?" dodá a vezme malou holčičku do náručí. Maminka má dlouhé blonďaté vlásky a ze cvičení jógy postavu amazonky. Děvčátku je něco okolo pěti let, má dlouhé blonďaté vlásky po mamince a kukuč po tatínkovi.
"Ale tatínek říkal, že jsou," napráská děvčátko tatínka.
"No tak to se ho na to budeme muset zeptat, až přijde domů."
"To můžeme," odpoví pořád ještě trochu šišlavým hláskem Jasmínka. "On totiž říkal (slyšíte to ž místo ř?), že existujou, ale že jsou jenom pro dospělý, ty že strašej, děti néé."
"Aha," podiví se maminka a vykročí směrem do koupelny.
"Třeba v koupelně, tak tam prej straší bubák špinavýho prádla, je hrozně zlej, páchne :-D a nedá se s ním nic dělat, můžeš ho prý jen přehlížet. Maminko, že se už nemusím mejt, abych nemusela do koupelny, viď že ne," dopoví malý racochejlek a zkusí to na maminku s prosebnýma očima.
"Nemusíš se umývat v koupelně, ale můžeš chodit ke studně na ledovou vodu, ty můj malej užvanílku. Tátovi hezky pěkně vysvětlíme, že si nemá vymejšlet, až přijde domů a my se zatím půjdeme podívat na toho tvýho bubáka. Jak vůbec vypadá, neříkal táta?"
"Neříkal, ale já ho viděla, tak já ti to můžu říct, chceš?"
"Chci broučku, povídej."
"No tak on je hrooozně vysokej, trčí z něho různý kousky oblečení a místo očí a uší má ponožky, tlamičku roztlemenou a místo pusinky obrovskou díru. Je hrozně barevnej a hrozně smrdí, jako pejsek když zmokne a smrdí nám u kamen."
"Hm, že by ono na tom bubákovi něco bylo?" zamyslí se dlouze maminka.