Bezpečné místo

Stojím na schodech panelového domu. Vedou do bezpečného místa. Jediného bezpečného místa. To je v posledním čtvrtém patře. Potřebuji tedy dojít až nahoru. Jenže od druhého patra výš chybí na některých místech zábradlí. Mám strašlivý strach, že spadnu, pokud se budu pokoušet jít dál. I když se snažím držet u zdi, strach mě celého paralyzuje. I přesto jdu dál. Ale od třetího patra výš chybí i kusy schodů! Jak je to možné? Kdo dovolil provoz takového domu? A jak to, že tudy chodí lidé jakoby nic? Dokonce senioři o holi. Proč se na mě ta bělovlasá paní tlačí, copak nevidí, že okolo mě nemůže projít? Vždyť tu není zábradlí! Proč to dělá, vždyť spadne a bude to moje vina. Nééé, kam spadla? Nebo snad skočila o patro níž? Co to je? Musím jít dál. Dolů nemůžu, mám strach, že bych spadnul, dolů už to nejde, ale nahoru taky ne. Je to jediné místo, kde mi bude dobře, kde budu v bezpečí, tak jak to, že tam nemůžu dojít? Jak jsem se sem vůbec dostal?

Stojím na balkóně, nevím proč, ale musím jít tudy, on mi to mlčky říká. Tak tedy jdu, slaním přes balkóny, nemám lézt dovnitř, můžu se držet maximlně zábradlí, okej, to půjde, první zábradlí, ručkuji po něm, držím se za ruce, nohama balancuji na spodním zábradlí, jsem tam, chytám se znovu rukama, spouštím se níž a skáču na další zábradlí, ale u třetího balkónu vidím, že mám zlomenou pravou nohu, co to je za nápad? Zasekl jsem se v nějaké překližce, kterou má ten někdo obložený balkón, proč proboha, musím rychle pryč, nebo mě ten člověk ublíží. Už běží, vypadá jako Zdeněk Svěrák, ale proč je tak naštvaný, Zdeněk Svěrák není nikdy naštvaný, musím vytáhnout tu nohu, i kdybych jí měl vyrvat ze sádry, dělej, tak dělej sakra. Jsem dole.

Jsem před domem, Michal mi dává klíče, ať si vezmu jeho auto a jedu domů. Ale které je jeho auto? Asi ten trabant. Jo to je on. Sice není skrz sklo skoro nic vidět, ale musím jet domů, něco mě tam táhne, jakoby nebyla jiná možnost. Zkusím se rozjet, vím, že to hrozně žere, jedu z kopce doprava, objedu parkoviště u paneláku, co stojí o kus níž a vrátím se do kopce na cestu domů. Ale tam stojí městská policie na motorce, pomalu parkuji, snad si mě nevšimla, vždyť já musím být ještě opilý! Má to auto vůbec techničák, vždyť už je to strašně starý. Jede pryč, asi mě neviděla, nebo jí to je jedno. Tak jedu dál. Ale jak to? Zase městská policie, tentokrát v autě, vždyť jsem se ani nerozjel. Tak tohle nepůjde, bojím se, já nejsem tak odvážný, já se vždycky bojím, i když to třeba není vidět. Já nechci mít potíže.

Jdu za Michalem, pořád tam stojí, říká dám ti klíče od auta, ale musím pro ně nahoru, vždyť tohle nemá techničák. Jde nahoru, já se ztratím ve sklepě, nějaká paní má místo prádelny troubu a peče výborné koláče, ta vůně, jenže já musím jít nahoru. Schody.

Jsem zase tady, zkouším jít dál, mezi třetím patrem a mezipatrem je ze schodů jen úzký pruh a na mezipatře s balkonovými dveřmi taky, jen uzoučký proužek betonu. Kouknu se dolů a bojím se. Nechci spadnout. Tak strašlivě moc nechci spadnout. Chci být v bezpečí, jdu dál, ale nohy mám ztuhlé, tělo mám ztuhlé, mysl mám ztuhlou, jsem paralyzovaný hrůzou, i když to neumím pojmenovat, cítím jenom obavy, že to nezvládnu, dojít až tam. Jsem před posledními schody, jenomže ty chybí úplně!! Co mám dělat? Musíš to přeskočit, naznačí Michal mlčky a je nahoře. Proč nemluví? Proč mi nepomůže? Proč mi nikdo nepomůže? Co mám dělat? Dolů nemůžu, nahoru se nedostanu. Pomooooc. Vždyť jsem ještě dítě....